# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 551/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 551/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:2.US.551.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 3. 2022
- Datum zveřejnění: 6. 4. 2022
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: trestní řízení, obnova řízení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 278

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 1 T 21/2019-706 ze dne 26. 3. 2019 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 160/2019-818 ze dne 17. 9. 2019) uznán vinným pod bodem I. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a pod bodem II. přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, jakož i přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 téhož zákona. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Dne 6. 8. 2021 podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Pardubicích návrh na povolení obnovy řízení v dané trestní věci, který byl v záhlaví označeným usnesením tohoto soudu zamítnut. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným usnesením rovněž zamítl jako nedůvodnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v rámci svého návrhu na povolení obnovy řízení navrhl vypracování znaleckého posudku, který by se objektivně vypořádal s tím, zda mu v době spáchání skutku nedoléčená zlomenina okovce levého lokte umožňovala vylézt do třetího patra panelového domu a dopustit se fyzické interakce s poškozenou či nikoliv. Tento důkaz dle názoru stěžovatele mohl přispět k náležitému, odbornému objasnění věci. Namísto toho soudy nemusely vyvozovat laické závěry, které nejsou důkazně podloženy a řádně odůvodněny. Stěžovatel též zpochybnil procesní použitelnost dříve provedených důkazů, včetně svědecké výpovědi poškozené. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Soudy nepochybily, pakliže ve svých rozhodnutích uvedly, že stěžovatel se v návrhu na povolení obnovy trestního řízení svojí argumentací ocitl zcela mimo zákonem vymezený účel mimořádného opravného prostředku obnovy řízení podle § 278 trestního řádu. Stěžovatel se totiž svým návrhem snažil dosíci revize svého případu zpochybněním okolností, které však nebyly orgánům činným v trestním řízení v době vedení původního trestního řízení neznámé. Otázka zmíněného poranění stěžovatele a jeho vliv na schopnost provést trestný čin výše popsaným způsobem již byla řešena Nejvyšším soudem v rámci tehdy podaného dovolání stěžovatele. Dovolací soud v usnesení č. j. 4 Tdo 84/2020-921 ze dne 18. 2. 2020 poukázal na to, že sám stěžovatel nezpochybnil, že vylezl na balkon bytu poškozené (srov. str. 14 cit. usnesení). Stejně tak se soudy věnovaly i dalším výhradám stěžovatele, v to počítaje přesvědčivost výpovědi poškozené, duševní stav stěžovatele aj. Závěry Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů se následně staly předmětem přezkumu Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 1387/20, přičemž byly usnesením ze dne 24. 11. 2020 jako ústavně konformní aprobovány. Návrh na povolení obnovy řízení neslouží jako prostředek k přehodnocení již vyslovených závěrů trestních soudů. Soudy proto nepochybily, pakliže danému návrhu stěžovatele z těchto důvodů nevyhověly.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-551/22-1)