# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 531/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 531/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.531.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 15. 3. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, exekuce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 120/2001 Sb., § 44

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel u obecných soudů žaloval o ochranu osobnosti. V tomto řízení neuspěl a byl uznán povinným zaplatit žalovanému náklady řízení, a to za řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 61.800 Kč. Žalovaný (v tomto řízení dále označovaný jako "vedlejší účastník") podal k vymožení uvedené částky návrh na exekuci k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Ten ústavní stížností napadeným usnesením exekuci na majetek stěžovatele povolil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. 70 Co 324/2012-26, odmítnuto, neboť napadené rozhodnutí soudu prvního stupně mělo - oproti mínění stěžovatele - všechny zákonem požadované náležitosti (§ 44 odst. 6 exekučního řádu).

Proti shora uvedeným exekučním rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost. V ní tvrdí, že exekuční tituly jsou nevykonatelné, protože v nich není uvedeno, jakým způsobem má být plněno a právní zástupce, k jehož rukám mělo být plněno, neposkytl stěžovateli potřebnou součinnost, protože mu nesdělil číslo účtu, na které měl plnit. V postupu vedlejšího účastníka a jeho právního zástupce spatřuje jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, neboť byl připraven plnit dobrovolně a neplnil jen proto, že byl v dobré víře, že bude k plnění nejprve vyzván a bude mu sděleno číslo účtu, na který má peníze poukázat. To se nestalo.

Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce a nikoliv na účet právního zástupce. Proto nemusel vyčkávat na sdělení čísla účtu, ale mohl plnit jiným způsobem, např. složit předmětnou částku v hotovosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-531/13-1)