# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 512/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 512/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.512.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 4. 2007
- Datum zveřejnění: 27. 4. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: trestný čin, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 221; 141/1961 Sb., § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka napadla shora citovaná rozhodnutí s tím, že jimi, jakož i v řízení jim předcházejícím, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka byla rozsudkem obvodního soudu uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona nedokonaným jako pokus dle § 8 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 4 roky. Trestného činu se měla dopustit tím, že jako řidička motorového vozidla po slovní rozepři s poškozenou najela na ni osobním vozidlem a způsobila jí zranění. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně a znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 trestního zákona a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a k zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 3 let.

Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení neodůvodňovaly závěr o spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví, ani že pachatelkou tohoto jednání je stěžovatelka. Byla odsouzena na základě předpokladů a úvah, které neměly oporu v provedených důkazech, odborné otázky byly řešeny laickými úvahami soudců a doplněk znaleckého posudku byl odmítnut z důvodu procesní ekonomie.

Konkrétně stěžovatelka namítá, shodně jako v průběhu řízení před obecnými soudy, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že zranění poškozené dosáhlo takové intenzity, která by opravňovala považovat ho za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 trestního zákona. Její jednání bylo kvalifikováno jako pokus trestného činu, ačkoliv svůj čin dokončila a nic nenasvědčovalo, že by chtěla ve svém jednání pokračovat. Stěžovatelka zopakovala, že se trestného činu nedopustila, neboť na místě vůbec nebyla a podle jejího přesvědčení ji ani nemohla identifikovat poškozená, neboť rekognice se uskutečnila až 15 měsíců po činu. Z těchto důvodů navrhla stěžovatelka zrušit usnesení Nejvyššího soudu i jemu předcházející rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Podstatou ústavní stížnosti je polemika a nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a na jejich základě učiněnými právními závěry o vině stěžovatelky a především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a o váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž soudy nemohou postupovat libovolně. Jejich vnitřní přesvědčení o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudu o správnosti skutkového zjištění musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Musí být proto odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí z provedeného dokazování.

Z odůvodnění rozsudků soudu I. a II. stupně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Rovněž z odůvodnění usnesení soudu dovolacího je zřejmé, že se námitkami stran trestnosti jednání stěžovatelky a formy zavinění pečlivě zabýval a z jeho výkladu je zcela zřejmé, proč se s těmito námitkami neztotožnil.

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-512/07-1)