# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 510/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 510/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.510.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 4. 2010
- Datum zveřejnění: 20. 4. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: nepojmenovaná smlouva, neplatnost, interpretace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 52, § 51, § 491, § 39

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Napadenými rozhodnutími měl být porušen i čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny stanovující vázanost soudce zákonem.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 37 Co 13/2008, 37 Co 468/2009-103, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 16. října 2007, č. j. 6 C 80/2006-70, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. října 2009, č. j. 6 C 80/2006-91, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na zaplacení částky 5.228 Kč. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem (podnikatelem) a žalovanou (důchodkyní) byla uzavřena inominátní smlouva o pronájmu věci (dvě deky, matrace, polštář, vozík a deštník) s následnou koupí, která není upravena v části osmé občanského zákoníku (závazkové právo), a je proto dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ve spojení s § 52 obč. zák. ve znění účinném k dni 27. srpna 2004 (tj. ke dni uzavření předmětné smlouvy) neplatná. Soudy konstatovaly, že inominátní smlouva, pokud byla uzavřena mezi dvěma subjekty, které mají fakticky nerovné postavení (podnikatel a spotřebitel), je smlouvou, jež se svým obsahem a účelem příčí právnímu předpisu.

II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení ústavně zaručených práv. Porušení ochrany vlastnictví, jehož se měly dopustit obecné soudy, spočívá dle názoru stěžovatele v tom, že má legitimní očekávání na splnění pohledávek vyplývajících ze smlouvy. Dovozuje, že žalovanou byl porušen princip pacta sunt servanda. Obecné soudy dále pochybily tím, že se řádně nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele a svůj názor řádně nezdůvodnily. Další pochybení spočívá v tom, že obecné soudy požadovaly po stěžovateli větší míru povinností, než která mu byla uložena právními předpisy. Vyslovil přesvědčení, že obecnými soudy tvrzená nerovnost v postavení účastníků byla odstraněna možností odstoupit od smlouvy a informováním žalované o právech spotřebitele, přičemž v předmětné smlouvě jsou zachovány všechny prvky spotřebitelských smluv. V rozsudku chybí zdůvodnění, na základě jakého chování stěžovatele byla žalovaná zkrácena na svých právech. V řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalovaná byla na svých právech zkrácena. Stěžovatel tvrdí, že účastníci smlouvy uplatnili zásadu autonomie vůle a je pouze na jejich uvážení, jaký bude obsah uzavřené smlouvy a jaká bude její forma, pokud uzavřená smlouva neodporuje obsahu a účelu zákona. Obecné soudy tím, že se omezily pouze na gramatický výklad § 52 resp. § 39 obč. zák. narušily nežádoucím způsobem zásadu právní jistoty a autonomie vůle subjektů. Podle názoru stěžovatele byla uzavřena platná inominátní smlouva, na jejímž základě vznikl mezi smluvními stranami synallagmatický právní vztah. Předmětná smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti a svým obsahem neodporuje obsahu a účelu zákona.

III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

5. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.

6. Ústavní soud úvodem předesílá, že ve sporu se jedná o částku 5.288 Kč, tj. částku která je svou výší na úrovni bagatelních sporů. I když bylo v dané věci odvolání stěžovatele projednáno, podle stávající úpravy s účinností od 1. července 2009 [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] již není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, přípustné. Vzhledem k bagatelní povaze sporu přichází opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09). Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem "celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů o výkladu základních práv, resp. o stanovení jejich hranice".

7. V dané věci Ústavní soud žádné extrémní vybočení ze základních standardů rozhodování neshledal. Naopak, ústavněprávní argumentace stěžovatele je v daném případě spíše opakováním nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel navíc vychází z mylného předpokladu, že vztah mezi ním a žalovanou je vztahem zcela rovným. V dané věci se jednalo o klasický spotřebitelský vztah, kdy na jedné straně vystupuje podnikatel a na straně druhé spotřebitel, kterému je právě díky nerovnému postavení přiznána občanským zákoníkem určitá nadstandardní ochrana. Právě proto, aby nedocházelo k obcházení zákona, bylo třeba považovat smlouvu, s níž § 52 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době (tj. ke dni uzavření předmětné smlouvy) nepočítal, za neplatnou.

8. Rovněž nelze uvažovat o tom, že by bylo dotčeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví. Ve sporu o plnění nebyl stěžovateli přiznán pouze nárok na toto plnění vyplývající z neplatné smlouvy. Vlastnictví k movitým věcem, které byly předmětem smlouvy, nebylo nikterak dotčeno a stěžovatel se jejich vydání může dále domáhat.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-510/10-1)