# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 508/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 508/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.508.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 3. 2012
- Datum zveřejnění: 15. 3. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimního očekávání
- Klíčová slova: advokát/odměna, advokát/ustanovený
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1; 141/1961 Sb., § 151 odst.3; 177/1996 Sb., § 14 odst.1 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených pravomocných usnesení obecných soudů pro porušení jejího základního práva zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 4 shora citovaným usnesením rozhodl o návrhu stěžovatelky, ustanovené opatřením soudce téhož soudu ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. 0 Nt 3267/2010 obhájcem T. K., na vydání rozhodnutí dle ustanovení § 151 odst. 3 trestního řádu o výši odměny a náhradě hotových výdajů tak, že jí přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů, vč. 20 % DPH, podle vyhlášky č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") v celkové výši 45.534,- Kč. Vzhledem k tomu, že jí soud prvního stupně nepřiznal částku ve výši 2.300,- Kč a 20 % DPH, již účtovala dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu za promeškaný čas strávený na cestě, podala proti jeho usnesení stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, čímž porušily její základní právo na ochranu legitimního očekávání v souvislosti se splněním jejích majetkových nároků. Tvrdí, že obecné soudy vůbec nevzaly v potaz účel předmětného ustanovení vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 215/05. Vytýká soudu prvního stupně, že závěry vyslovené v citovaném nálezu zcela ignoroval, přestože na ně v návrhu odkazovala. Městský soud v Praze sice v odůvodnění rozhodnutí na tento nález poukazuje, s jeho argumentací však nelze souhlasit, neboť je s ním ve zjevném rozporu. Stěžovatelka dále uvádí, že její legitimní očekávání posilovala i skutečnost, že v jiných trestních věcech byla jí i jiné obhájkyni se sídlem v Praze náhrada za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím úkonů právní služby konaných na území Hlavního města Prahy přiznána.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů obhájce, přičemž je nutno konstatovat, že sporný nárok představovaný částkou ve výši 2.760,- Kč (náhrada za promeškaný čas ve výši 2.300,- Kč a 20 % DPH), je svou povahou bagatelní.

Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud odmítá zabývat "ústavními stížnostmi bagatelní povahy" z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11). Schopnost porušit základní práva a svobody je dle judikatury Ústavního soudu třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů, v současné době o částku nepřevyšující 10.000,- Kč, do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Podle judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV.ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10, sp. zn. IV. ÚS 2777/11).

Tato posledně zmíněná podmínka však v projednávané věci zjevně není splněna a stěžovatelka v ústavní stížnosti ani existenci podstatné újmy netvrdí. Ústavní soud ostatně v projednávané věci neshledal kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na zmíněnou judikaturu bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právní závěry stížnostního soudu z rozhodnutí, jež je srozumitelně odůvodněno, jednoznačně vyplývají, na stížnostní námitky soud reagoval a vysvětlil, proč se s nimi neztotožnil. Byť by bylo možno stěžovatelce přisvědčit, že způsob, jakým se soud vypořádal s její argumentací nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, nelze považovat za zcela přesvědčivý a důsledný, s odůvodněním, které může být ve svém důsledku zavádějící, ani tato skutečnost však nemůže výše nastíněný náhled na danou věc zvrátit.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-508/12-1)