# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 5/22 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 5/22 - ECLI: ECLI:CZ:US:2022:2.US.5.22.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 1. 2022 - Datum zveřejnění: 3. 2. 2022 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy - Klíčová slova: školy, dotace, subvence, veřejné zakázky, daň/správce daně, správní soudnictví, smlouva, odpovědnost - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.1; 218/2000 Sb., § 14 odst.4 písm.a, § 44 odst.1 písm.b, § 3 písm.e; 306/1999 Sb.; 500/2004 Sb., § 162 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka působí jako soukromá střední škola. V roce 2014 obdržela od ministerstva školství (dále jen jako "poskytovatel dotace") dotaci na realizaci projektu zaměřeného na nákup a využívání počítačové techniky ve výuce. Projekt stěžovatelka realizovala s několika na ní nezávislými partnerskými školami, které (také) byly příjemkyněmi dotačních prostředků. Správce daně při následné kontrole projektu zjistil pochybení stěžovatelky, respektive jejích partnerů, při zadávání veřejné zakázky a toto jednání kvalifikoval jako porušení rozpočtové kázně. V roce 2018 proto správce daně vydal platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil sankci ve formě odvodu do veřejných rozpočtů ve výši přesahující 9 milionů Kč. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí bylo nadřízeným správním orgánem zamítnuto. 3. Stěžovatelka pokračovala v obraně ve správním soudnictví. V žalobě namítala, že skutečným příjemcem finančních prostředků v projektu byly partnerské školy, nikoliv ona, a že chyby ve výběrovém řízení se rovněž dopustili pouze partneři. Dále argumentovala veřejnoprávním charakterem smlouvy o partnerství (s ostatními školami). Krajský soud v napadeném rozsudku námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Měl za to, že stěžovatelka byla příjemkyní dotace, a proto odpovídala za všechna porušení podmínek jejího udělení, na čemž by ničeho nezměnil ani případný veřejnoprávní charakter smluv mezi stěžovatelkou a partnery. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Obecně potvrdil právní názor nalézacího soudu s výjimkou hodnocení dopadu charakteru citované smlouvy o partnerství. Pokud by šlo o veřejnoprávní smlouvu, ovlivnilo by to odpovědnost mezi subjekty, tak tomu ale v předmětné věci nebylo, neboť žádná veřejnoprávní smlouva pro nenaplnění zákonných podmínek nemohla být uzavřena. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Opakuje tvrzení, že z větší části byly příjemcem dotace partnerské školy, ona se dá považovat pouze za zprostředkovatele či pomocníka při získání finančních prostředků. Smlouvu o partnerství nemohla ovlivnit, její obsah byl v podstatě vymezen poskytovatelem dotace, stěžovatelka jen vyplnila hlavičky. V rozhodnutí o dotaci bylo uvedeno, kolik prostředků která partnerská škola dostane a pokud by chtěla stěžovatelka něco z toho měnit, musel by s tím poskytovatel dotace souhlasit - to vše naznačuje veřejnoprávní charakter smlouvy a odpovědnost partnerů. Je také třeba přihlédnout k tomu, že sankce (odvod) v maximální výši likvidačně zasahuje do majetkových poměrů stěžovatelky a jelikož úhradu ani nemůže provést z výsledků vlastní činnosti, je ohroženo podnikání stěžovatelky a naplňování veřejného zájmu v rámci vzdělávání (stěžovatelka má 250 studentů a 27 učitelů). 6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v argumentaci, kterou již uplatňovala v řízení před správními soudy. Rozhodnutím o poskytnutí dotace byl založen pouze vztah mezi poskytovatelem dotace a stěžovatelkou, jen ona byla adresátem rozhodnutí o udělení dotace a jejím příjemcem. Z tohoto rámce je nutné odvozovat též odpovědnost za pochybení při realizaci projektu, ostatně přímo z čl. V odst. 1 smlouvy mezi stěžovatelkou a partnerskými školami plyne, že "právně a finančně odpovědný za správné a zákonné použití finanční podpory všemi partnery vůči poskytovateli finanční podpory, kterým je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, je příjemce." Snaha stěžovatelky přenést odpovědnost na partnery tak nemůže obstát, nehledě na to, že ze skutkových okolností prokázaných správcem daně (a v soudním řízení nevyvráceným) plyne, že zaměstnanci stěžovatelky byli přinejmenším nepřímo příčinou zjištěných pochybení ve výběrovém řízení. Případný veřejnoprávní charakter smlouvy o partnerství (který by odpovědnost skutečně modifikoval) Nejvyšší správní soud odmítl, neboť dle něj nebyly naplněny podmínky § 162 odst. 1 správního řádu, mj. chyběl výslovný souhlas poskytovatele dotace, vůči kterému by daná smlouva měnící práva a povinnosti stran měla vyvolávat právní účinky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tuto linii argumentace nijak nevyvrací, o žádnou veřejnoprávní přeměnu příslušné smlouvy se totiž ani nepokusila. Konečně poukazování na likvidační charakter penále a s tím spojenou hrozbu ukončení činnosti stěžovatelky jako vzdělávací instituce nemůže založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Finanční sankce ze strany veřejné moci mají logicky nepříznivé následky pro každý subjekt a není možné zakládat exempci z odpovědnosti za protiprávní jednání na základě míry veřejné prospěšnosti subjektu (kdo by ji určoval?) či počtu na něm závislých jednotlivců. Navíc nelze přehlédnout, že uložená sankce souvisí s pochybením při realizaci projektu financovaném z veřejných prostředků. Stěžovatelku nikdo nenutil o dotaci žádat, je třeba akceptovat, že se získáním dotace není spojený pouze prospěch, ale též riziko sankcí v případě porušení byť často i třeba formalizovaných (přísných) podmínek na čerpání dotace navázaných. 10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-5/22-1)