# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 489/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 489/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:2.US.489.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 4. 2017
- Datum zveřejnění: 12. 4. 2017

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou dne 15. 2. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.

3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 213/96, veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz).

4. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv. Ústavní soud však ze spisu Městského soudu v Praze zn. 71 T 2/2015 zjistil, že předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno již dne 16. 10. 2015, tedy více než rok před podáním ústavní stížnosti, takže ústavní stížnost byla podána zjevně opožděně. K této okolnosti se stěžovatel nijak nevyslovuje a pouze uvádí, že nebyl poučen o žádných lhůtách ohledně podání jakéhokoliv opravného prostředku či ústavní stížnosti. K tomu však Ústavní soud uvádí, že z žádného právního předpisu neplyne povinnost poučit o možnosti podat ústavní stížnost, neboť tento procesní prostředek nemá být vykládán jako "automaticky navazující" na předchozí řízení, nýbrž jako zcela specifický a výjimečný prostředek k ochraně (výhradně) ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Pokud stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje rovněž vyslovení toho, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a promíjí se mu proto uložený trest odnětí svobody, konstatuje Ústavní soud, že takovouto pravomoc nemá, jelikož jeho výrokový potenciál je v případě vyhovění ústavní stížnosti limitován tím, že rozhoduje kasačním způsobem a napadená rozhodnutí zruší, resp. v případě tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci tomuto orgánu zakáže pokračovat v porušování základního práva [srov. § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]. V žádném případě mu však nepřísluší rozhodnout pozitivně o tom, že se někomu promíjí trest tak, jak požaduje stěžovatel.

6. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost byla podána opožděně a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud ani příslušný. Proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-489/17-1)