# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 488/01 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 488/01 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.488.01 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 28. 8. 2001 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/ústavní zdravotnická péče (držení nemocných, toxikomanů, tuláků) - Klíčová slova: trest, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 72 odst.5; 2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.6; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Dne 10. 8. 2001 došel Ústavnímu soudu návrh ze dne 8. 8. 2001 F. B., právně zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, jímž brojí proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2001, sp. zn. 6 To 493/2001. Návrhem napadané rozhodnutí krajského soudu konstatovalo, že se stížnost navrhovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 22. 5. 2001, č. j. Nt 770 /2000-33 podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."), jímž byla zamítnuta žádost navrhovatele o propuštění z ochranného ústavního psychiatrického léčení, zamítá. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení navrhovatele, podle kterého krajský soud napadeným usnesením porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práva a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"). Z uvedeného ustanovení plyne, že osobní svoboda je zaručena a že zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu; takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Podle tvrzení navrhovatele "...proti své vůli může být držen v psychiatrické léčebně toliko postupem podle § 191a, § 191b, § 191d odst. 3 a § 191e odst. 1 občanského soudního řádu, nikoliv však podle § 72 odst. 5 tr. zákona po dobu, která již o 24 let přesahuje dobu, na kterou by mu vůbec bylo možné uložit trest odnětí svobody za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zákona, pro který mu okresní soud v Klatovech svým usnesením č. 2 Nt 31/75 z 5. září 1975 uložil ochranné ústavní psychiatrické léčení." Z těchto důvodů podává ústavní stížnost proti citovanému usnesení krajského soudu, jíž se domáhá jeho zrušení. Z odůvodnění přiložené kopie ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud zjistil, že ochranné léčení bylo navrhovateli okresním soudem uloženo podle § 72 odst. 1 písm. a) /správně má být "odst. 2"/ a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Ukončení ochranného léčení ve smyslu § 72 odst. 5 tr. zák., kterého se dovolává ústavní stížnost, je přípustné pouze v případě uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. Ve vztahu k ochrannému léčení, uloženému navrhovateli podle písmene a) téhož ustanovení, se uplatní věta prvá § 72 odst. 5 tr. zák., tzn., že "Ochranné léčení potrvá, pokud to vyžaduje jeho účel." Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, konstatovaného v napadeném rozhodnutí obecného soudu, vyplývá, že "...pobyt F. B. (navrhovatele) na svobodě je i nadále nebezpečný, když stále trvají poruchy chování s projevy nesnášenlivosti, hádavosti, resonance, maladaptace a explozivity, stupňující se často v agresivitu verbální i brachiální." Z toho krajský soud dovozuje, že "Současný psychický stav jmenovaného neposkytuje záruku dodržování povinností souvisejících s prováděním ambulantní formy léčení... je zřejmé, že není na místě ani přeměna ústavního léčení na léčení ambulantní." Podle konstatování napadeného usnesení, domáhal-li se navrhovatel propuštění z ochranného léčení a zároveň toho, že bude nařízeno příslušnému soudu, "...aby o dalším trvání léčení rozhodoval v civilním řízení.", nelze takovýto postup akceptovat, protože "Trestní řád, ani jiný předpis nedává stížnostnímu soudu možnost k takovému postupu. ... ustanovení občanského soudního řádu, na která je poukazováno, se vztahují na zcela jinou problematiku a netýkají se situace, kdy je určitá osoba držena v ústavu za účelem ochranného léčení nařízeného soudem v trestním řízení." Návrh se tedy domáhá jiného hodnocení zmíněného důkazu (tzn. znaleckého posudku), o nějž se opíraly oba obecné soudy, které by měl provést Ústavní soud. Tedy hodnocení, které by navíc bylo v rozporu se zákonem. Uvedené je ve světle odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí zjevně neopodstatněným požadavkem, neboť Ústavní soud do práva soudů nalézacího a stížnostního na volné hodnocení důkazů jimi samotnými (ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")) zasahovat nemůže, nehledě na fakt, že v jejich postupu nebylo možno zjistit ani pouhou nezákonnost. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle § 43 odst. 2, písm. a) zákona mimo ústní jednání návrh pro jeho neopodstatněnost odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-488/01-01)