# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 4818/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 4818/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.4818.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 2. 2013 - Datum zveřejnění: 14. 3. 2013 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 12. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen posoudit, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě k takovému závěru nedospěl. Z ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyplývá, že před účinností jeho novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb. bylo možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V předloženém podání pak stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost, jíž brojí proti shora označeným rozsudkům prvostupňového a odvolacího soudu, podává v "zákonné lhůtě 60 dnů od doručení vyrozumění Ministerstva spravedlnosti o odložení jeho podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona". Dle konstantní judikatury Ústavního soudu však podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona, a lze jej pouze považovat za informaci subjektu oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti (srov. již v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/93 ze dne 14. prosince 1993, SbNU sv. č. 2, usnesení č. 4, str. 203 a násl., usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. května 1994, SbNU, sv. č. 2, usnesení č. 11, str. 219). Za procesní prostředek k ochraně práva je totiž možné mít jen ten prostředek, který zákon dává k dispozici účastníku řízení a nikoli jinému subjektu, jako je tomu i v případě samotné stížnosti pro porušení zákona, již je v souladu s platnou právní úpravou oprávněn podat na základě svého uvážení ministr spravedlnosti. Z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzované věci nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím odvíjet od doručení vyrozumění ministerstva spravedlnosti o tom, že ministr neshledal důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 tr. ř. v předmětných trestních věcech stěžovatele a jeho podněty odložil. Pro počátek této lhůty je v daném případě určující doručení rozhodnutí o procesních prostředcích, které měl k dispozici samotný stěžovatel, t.j. odvolání, popř. dovolání. Jak je možno vyvodit z dat vydání jednotlivých napadených rozhodnutí odvolacího soudu (25. 2. 2010, 7. 12. 2007, 24. 11. 2009) i z následného postupu stěžovatele (podnět k podání stížnosti pro porušení zákona proti napadeným rozhodnutím podaný dne 29. 5. 2012), stěžovatel musel být s jejich obsahem obeznámen nejpozději v první polovině roku 2012. Byla-li jeho ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 19. 12. 2012, stalo se tak zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty, kterou však Ústavní soud nemůže prodloužit ani prominout, jelikož se jedná o lhůtu kogentní. Ústavní soud proto návrh stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vad plné moci, které by na výše vyložených závěrech nic změnit nemohlo. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-4818/12-1)