# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 463/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 463/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.463.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 6. 2013
- Datum zveřejnění: 17. 6. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: žaloba/na plnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 2. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž měla být porušena její ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Opavě zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném Janu Měrkovi zaplacení částky 3 590 Kč s úrokem z prodlení z částky 2 390 Kč od 19. 5. 2009 do zaplacení, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, poukazuje na argumenty, které před soudem uplatnila a polemizuje se skutkovými i právními závěry soudu, přičemž poukazuje na jiná rozhodnutí obecných soudů v jejích obdobných věcech. Má za to, že mezi prokázaným skutkovým stavem a závěry soudu existuje extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu a upozorňuje na zásadní dopady napadeného rozhodnutí na oblast podnikání v České republice.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela mimořádně extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci zjevně splněny nejsou, neboť Ústavní soud v řádně odůvodněných závěrech obecného soudu nic výrazně extrémního či zásadně nespravedlivého nezjistil.

Obdobnou ústavní stížností stěžovatelky směřující také proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v bagatelní věci (v níž se stěžovatelka stejně jako v nyní projednávaném případě domáhala zaplacení úplaty ze smlouvy o propagaci reklamní plochy) se ostatně Ústavní soud již zabýval, přičemž ji usnesením sp. zn. III. ÚS 337/13 ze dne 7. 5. 2013 odmítl jako zjevně neopodstatněnou s poukazem na to, že v napadeném - adekvátně odůvodněném - rozhodnutí nezjistil žádný kvalifikovaný exces či libovůli.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-463/13-1)