# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 4268/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 4268/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.4268.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 1. 2013 - Datum zveřejnění: 6. 2. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: zástavní právo, kupní smlouva, dobrá víra - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 513/1991 Sb., § 299 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítali porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla obecnými soudy vydána v řízení, v němž byli stěžovatelé v postavení žalovaných žalováni manželi Jiřím a Hanou Stehlíkovými (dále jen "žalobci") o určení, že nemovitosti v žalobě přesně označené jsou ve společném jmění žalobců. Žalobci předmětné nemovitosti poskytli jako záruku na úvěr poskytnutý Komerční bankou, a. s., obchodní společnosti Cenek a Michal s. r. o. Tato společnost úvěr nesplatila, banka proto přistoupila k realizaci zástavy, a to postupem podle ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném v rozhodné době. Zástava byla realizována přímým prodejem stěžovatelům kupní smlouvou ze dne 18. 6. 1999. Žalobci žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 1999 zahájili řízení o výše uvedené určení. Tvrdili, že uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná jednak proto, že nebyla splněna zákonná podmínka pro přímý prodej, a jednak že nebyli řádně upozorněni zástavním věřitelem, že přistupuje k prodeji zástavy. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatelů, kteří se dovolávali toho, že předmětné nemovitosti nabyli v dobré víře, což ostatně byla jejich obrana v průběhu celého řízení, Nejvyšší soud ČR zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 18. 6. 1999 je absolutně neplatná pro nesplnění zákonné podmínky včasného upozornění na prodej nemovitostí, které byly předmětem zástavy, vyplývající z ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil v tom smyslu, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Podrobně vyložil, proč zástavní věřitel nebyl oprávněn prodat zástavu jiným způsobem než ve veřejné dražbě, a současně se vypořádal i s námitkou dobré víry. V této souvislosti poukázal na to, že přistoupil-li zástavní věřitel k přímému prodeji zástavy, aniž ho k tomu opravňovala zástavní smlouva, nemohli být žalovaní jako kupující v dobré víře, neboť se o rozsahu oprávnění zástavního věřitele mohli z jejího obsahu přesvědčit. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, tím že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Z ustanovení § 43 odst. 3 pak vyplývá, že postupuje-li podle tohoto ustanovení, písemně vyhotovené rozhodnutí pouze stručně odůvodní. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojenými přílohami a spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 163/99, který si k tomu účelu vyžádal. Posoudil podání stěžovatelů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud proto neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, ledaže by jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. Výklad zákonů je věcí obecných soudů. K zásahu do základních práv stěžovatelů by došlo jen za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, který ústavněprávní roviny nedosahuje. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejich názoru, ale jim zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Závěry obecných soudů vyjádřené v napadených rozhodnutích nejsou v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, ani nejsou extrémně formalistické. Dovolací soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelů ohledně jejich dobré víry a ústavně konformním způsobem vyložil, proč nemohli stěžovatelé být v dobré víře při uzavírání shora uvedené kupní smlouvy. V tomto smyslu zejména rozhodnutí dovolacího soudu splňuje požadavky kladené na spravedlivé rozhodnutí a na jeho závěry lze bez dalšího odkázat. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-4268/12-1)