# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 4060/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 4060/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.4060.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 3. 2013
- Datum zveřejnění: 21. 3. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: soudce/podjatost, příslušnost/místní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 18, § 278 odst.1, § 281 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 22. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Napadenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 113/2008.

Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v jeho případě rozhodoval soud, jež nebyl dle jeho názoru, nestranný. V průběhu trestního řízení sp. zn. 5 T 113/2008 uplatnil vůči soudci Okresního soudu v Olomouci Mgr. Petru Bednářovi námitku podjatosti a domáhal se jeho vyloučení z projednávané věci s odkazem na jeho podjatost. Soud projednal tuto námitku v neveřejném zasedání a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro vyloučení předsedy senátu. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2012. Stěžovatel má za to, že podjatost soudce Mgr. Petra Bednáře trvá i nadále a projevila se i v rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost.

Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení rozhodoval místně nepříslušný soud, čímž bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. V daném případě rozhodoval ve věci v prvním stupni Okresní soud v Olomouci, avšak ten není dle názoru stěžovatele příslušný s odkazem na § 18 tr. řádu, neboť v jeho obvodu nedošlo ke spáchání trestné činnosti stěžovatele. V jeho věci měl rozhodovat soud, v jehož obvodu mělo dojít ke spáchání jeho trestné činnosti, tím však není Okresní soud v Olomouci.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Účel řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, sleduje odstranění justičního omylu. Veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím. Řízení o povolení obnovy v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek (čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě).

Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Napadená rozhodnutí obecných soudů a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele, jak jsou v ústavní stížnosti zformulovány, směřují spíše do předchozího řízení, které bylo skončeno pravomocným rozsudkem o vině a trestu. Námitka podjatosti již byla předchozím řízení vyřešena (a z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by v řízení o návrhu na obnovu řízení byla tato námitka opětovně vznesena) a námitka ohledně nepříslušnosti soudu není v dané chvíli relevantní, neboť o návrhu na obnovu řízení správně rozhodoval Okresní soud v Olomouci, který rozhodoval o vině a trestu v původním řízení jako soud. I. stupně (§ 281 odst. 2 tr. řádu).

Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-4060/12-1)