# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 400/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 400/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.400.07
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 3. 2007
- Datum zveřejnění: 19. 10. 2007
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba); právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: trest/výkon
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 28, čl. 36 odst.1; 169/1999 Sb., § 29 odst.1, § 29 odst.2 písm.a, § 30

## Výrok

Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

## Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Jičíně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice- Vězeňské službě ČR na zaplacení částky 860 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu části pracovní odměny za práci, k níž byl přidělen vězeňskou službou. Stěžovatel tomuto rozsudku vytýká, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 28 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení § 29 odst. 1, 2, písm. a) a § 30 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, přičemž tvrdí, že právě aplikací těchto ustanovení nastaly skutečnosti, které jsou předmětem ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává, jako zvláštní kategorii návrhů, v § 43 odst. 2 písm. a), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 OSŘ), tedy ve věcech, jakou je i věc stěžovatele, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 34, str. 421). Tak je tomu i v tomto případě. Stěžovatel jako ústavněprávní argument vznáší námitku, že napadené rozhodnutí stojí na nedostatečně zjištěných skutkových okolnostech a nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně se jedná o zamítnutí žalobního návrhu s odůvodněním, že stěžovateli nárok na pracovní odměnu v plné výši nevznikl, neboť nesplnil normy spotřeby práce, s nimiž byl seznámen. Stěžovatel však tvrdí, že nebylo prokázáno, že byl seznámen s těmito normami, ani s tím, jaké by tyto normy měly být a jaká konkrétní odměna by mu měla náležet.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a zjistil, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, neboť rozhodnutí soudu vychází z platné právní úpravy, soud provedl všechny potřebné důkazy, převážně listinné, a své rozhodnutí řádně a v souladu s ust. § 157 občanského soudního řádu odůvodnil. Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu stěžovatele na zrušení shora cit. ustanovení zákona č. 169/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto návrh podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-400/07-07)