# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3975/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3975/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3975.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 1. 2012
- Datum zveřejnění: 10. 2. 2012

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena ustanovení čl. čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z mnoha řízení o návrzích, jež stěžovatelka v minulosti Ústavnímu soudu směřovala, vyplývá, že ignoruje povinné zastoupení advokátem (ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), přestože byla opakovaně poučena o této podmínce řízení, stejně jako o postupu vedoucímu k jejímu splnění, jakož i o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz např. sp. zn. II. ÚS 1599/10, I. ÚS 2032/10, III. ÚS 2341/10, I. ÚS 2831/10, III. ÚS 317/11 a I. ÚS 3200/11).

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru, který vyjádřil ve věcech stěžovatelky opakovaně, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud nevyhověl stěžovatelčině žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění ústavní stížnosti, neboť by tím byl obcházen institut zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.

Pouze pro úplnost je třeba dodat, že z podstaty věci nebylo možno vyhovět stěžovatelčině návrhu ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3975/11-1)