# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 393/02 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 393/02 - ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.393.02 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 3. 2003 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces - Klíčová slova: vlastnictví, smlouva - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 229/1991 Sb., § 8 odst.4 ## Výrok Návrh se o d m í t á . ## Odůvodnění Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky Valašské Meziříčí, sp. zn. 12 C 832/93, z něhož zjistil následující: V souzené věci podali stěžovatelé ústavní stížnost současně s dovoláním k Nejvyššímu soudu, jak ostatně v ústavní stížnosti uvádějí. Dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo ze zákona přípustné, jak konstatoval i dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 1. 2003, čj. 28 Cdo 1387/2002-354, dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který předchozími rozsudky rozhodl odlišně ve vztahu k oběma stranám, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž oba předchozí rozsudky zrušil. Dovolací soud se tedy dovoláním zabýval věcně. Vzhledem k tomu, že dovolání shledal nedůvodným a rozsudek odvolacího soudu správným, shora uvedeným rozsudkem je zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje. Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Musí při výkonu svých kompetencí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je prvotně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, příp. i předchozí rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť toto rozhodnutí evidentně není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2003, čj. 28 Cdo 1387/2002-354, jímž soud zamítl dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností. Opačný postup Ústavního soudu by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo jeho rozhodnutím nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty chráněným článkem 1 odst. 1 Ústavy. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 21. března 2003 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-393/02-02)