# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3916/19 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3916/19 - ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.3916.19.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 2. 2020 - Datum zveřejnění: 2. 3. 2020 - Dotčené předpisy: 283/1993 Sb., § 12d odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na život podle čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zákaz mučení podle čl. 3 Úmluvy a právo stěžovatele na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že Policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení Hradec Králové dne 30. 9. 2019 pod č. j. GI-3887-76/TC-2018-842060 vydal usnesení, kterým podle ust. § 159a odst. 1 tr. řádu odložil věc podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se mělo dopustit celkem 6 neustanovených příslušníků Vězeňské služby ČR ve Věznici Valdice. Tito příslušníci měli - stručně řečeno - stěžovatele surově napadnout, když tento byl zesláblý hladovkou, a proto s nimi i přes jejich výzvu nemohl odejít na jiné oddělení věznice. 3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství citovaného v záhlaví zamítnuta jako nedůvodná. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že byl příslušníky Vězeňské služby napaden a že jeho věc měla být s odkazem na právo na účinné vyšetřování prošetřena a neměla být odložena. 5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly. 6. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští. 7. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je před podáním věcně projednatelné ústavní stížnosti povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15 ze dne 15. 3. 2016; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Takový procesní prostředek však v daném případě uplatněn nebyl, resp. stěžovatel netvrdí opak a ani vymezený petit tomu neodpovídá. 8. Právě citovaná rozhodnutí přitom zmiňují dohled podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství, respektive dozor podle § 174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) - stejně jako stěžovatel - poškozena eventuální trestnou činností jiného subjektu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30) je pak výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. "Žádost o výkon dohledu je tedy prostředkem, který může vést k nápravě a o jehož vyřízení musí být i podatel vyrozuměn. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a jako takovou je ji nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (tamtéž, bod 31). 9. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v rámci soustavy státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel v nyní pojednávané věci (srov. k tomu též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, usnesení sp. zn. III. ÚS 2051/19 ze dne 11. 7. 2019 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle § 141 a násl. tr. řádu. 10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když stěžovatel netvrdil (a ani zdejší soud sám neshledal) žádný důvod, který by mohl vést k závěru o přesahu jeho vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a tedy i k prominutí procesní podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3916/19-1)