# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3857/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3857/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.3857.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 4. 2020
- Datum zveřejnění: 8. 6. 2020
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dovolání/náležitosti, dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina").

2. Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze podle § 243c odst. 1 o. s. ř, neboť "neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.)". Stěžovatelka podle názoru dovolacího soudu nenastolila žádnou právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. Obecné konstatování, že "odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce oblasti hmotného i procesního práva", není podle dovolacího soudu způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13). Ani odkaz stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 897/2008 a ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 nelze - bez vymezení konkrétní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od těchto rozhodnutí - pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, aniž by vylíčila rozhodné skutečnosti (dle napadeného usnesení jde o žalobu na zaplacení částky 147 188 Kč s příslušenstvím), že tvrzení Nejvyššího soudu, že v obou případech dovolacích námitek - neprovedení znaleckého posudku a nepoučení stěžovatelky soudem, jde o právní vady, které dovolací soud zkoumá jen v případě přípustnosti dovolání, není v tomto případě přiléhavé, neboť právě pro správně nastolenou právní otázku i správně formulovanou rozhodovací praxi, s níž se odvolací soud ocitl v rozporu, je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. plně přípustné. Proti rozhodnutím nižších soudů, jež stěžovatelka rovněž zahrnula do petitu své ústavní stížnosti, žádné námitky nesměřují.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

6. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).

7. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady spočívající v absenci splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. citované stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.

8. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze polemizuje s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýká odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávná skutková zjištění. Sama skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a rozporuje některá jeho skutková zjištění, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako neostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.

9. Pokud jde o rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, podle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."

10. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku těmto rozhodnutím, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud těmito rozhodnutími nemohl věcně zabývat. Ostatně jak již bylo uvedeno, žádná námitka proti těmto rozhodnutím ani nesměřuje.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3857/19-1)