# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3773/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3773/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.3773.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 1. 2013
- Datum zveřejnění: 14. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: poplatek/soudní, náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 218/2011 Sb.; 549/1991 Sb., § 10 odst.3; 99/1963 Sb., § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Okresní soud Plzeň - město v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení (výrok I.), poté co stěžovatelka vzala v celém rozsahu zpět žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky ve výši 127 806 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve výši 4 120 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výroku II. se stěžovatelka odvolala, neboť nesouhlasila se snížením zaplaceného poplatku o 20%. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o vrácení soudního poplatku potvrdil.

Stěžovatelka je přesvědčena, že o vrácení soudního poplatku mělo být rozhodnuto dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., která zavedla princip vracení soudního poplatku ve snížené výši, neboť řízení bylo u Okresního soudu Plzeň - město zahájeno před účinností citované novely. V daném případě však obecné soudy bez rozumného zdůvodnění rozhodly v rozporu s dle jejího názoru ustálenou judikaturou v obdobných věcech, z níž cituje, a předmětné ustanovení aplikovaly retroaktivně v její neprospěch. Současně soudy narušily princip právní jistoty a legitimního očekávání.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelkou předkládanou otázkou časové působnosti ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se Ústavní soud ve svých senátech již opakovaně zabýval a výklad, na němž stojí napadená rozhodnutí, neshledal neslučitelným s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3419/11, III. ÚS 2849/12, I. ÚS 1858/12, II. ÚS 1829/12, II. ÚS 3551/12 dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posledně uvedeném usnesení pak Ústavní soud též konstatoval, že je mu známo, že judikatura obecných soudů je v tomto ohledu protichůdná (s odkazem na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 479/2011 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 444/2011, publikovaných v databázi ASPI), avšak rozbíhavost judikatury obecných soudů, byť je jevem v zásadě nežádoucím, pro Ústavní soud není obvyklým referenčním kritériem při posuzování ústavní stížnosti.

V projednávané věci Ústavní soud považuje za podstatnou i tu skutečnost, že částku, o niž se v tomto případě jedná, je nutno ve světle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu označit za bagatelní (z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je patrno, že 80% ze zaplaceného soudního poplatku vrácených stěžovatelce činí 4 120 Kč). V takové věci však podle judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti přichází do úvahy jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a pokud by pochybením obecného soudu mohla stěžovateli vzniknout podstatná újma (např. sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2748/10, sp. zn. IV. ÚS 2777/11).

Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala. Jak již bylo výše nastíněno, Ústavní soud v závěrech obecných soudů vyslovených v napadených rozhodnutích nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nespatřuje. Krajský soud své rozhodnutí adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2) zdůvodnil a toto odůvodnění je racionální a srozumitelné. Z ústavněprávního pohledu tedy napadená rozhodnutí obstojí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3773/12-1)