# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3767/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3767/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.3767.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 20. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: pohledávka
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 10. 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 7 631 Kč s přísl. úrokem (představující neuhrazenou část pojistného plnění) a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalované České pojišťovně, a. s. Soud vzal za prokázané, že žalovaná částka představuje část pohledávky za žalovanou, která byla na stěžovatelku postoupena z titulu nároku na zaplacení pojistného plnění. Protože však uplatněná pohledávka v době jejího postoupení neexistovala, stěžovatelka nemůže být věřitelem žalované.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na judikáty Ústavního soudu vyjadřující se k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti soudních rozhodnutí, s nimiž je dle jejího přesvědčení argumentace Obvodního soudu pro Prahu 1, užitá v odůvodnění napadeného rozsudku, v rozporu. Stěžovatelka má za to, že pravomocné rozhodnutí se vyznačuje flagrantní věcnou nesprávností, závěr soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a jeho zdůvodnění je nepřesvědčivé a nelogické.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci zjevně splněny nejsou.

Ústavní soud v závěrech obecného soudu učiněných v dané věci nic extrémního, nelogického či zásadně nespravedlivého nezjistil. Soud své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§ 157 odst. 2), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3767/12-1)