# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3760/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3760/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.3760.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 3. 2013
- Datum zveřejnění: 2. 4. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
- Klíčová slova: hlavní líčení/v nepřítomnosti obžalovaného
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2; 141/1961 Sb., § 125

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem, podaným dne 1. 10. 2012, který splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, obhajobu a byla porušena rovnost účastníků řízení.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto tak, že se podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně z podnětu odvolání státního zástupce a odvolání stěžovatele částečně zrušuje ohledně jeho osoby ve všech výrocích, obsažených v odsuzující části rozsudku a současně podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že je stěžovatel vinen ze spáchání pokusu zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zčásti jako pachatel podle § 22 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, č.j. 1 T 295/2005-704, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29.4.2010, č.j. 6 To 568/2008-866, byl stěžovateli podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl soudem pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost v trvání 4 let.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání s tím, že uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením č.j. 6 Tdo 341//2012-174 ze dne 27. června 2012 podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí však ústavní stížnost přímo nesměřuje, i když je stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, odvíjí od něj lhůtu k podání ústavní stížnosti a bylo rovněž její přílohou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje obsah jeho dovolání k Nejvyššímu soudu, jakož i obsah jeho odvolání. Uvedl, že již v odvolání krajskému soudu vytýkal a konkretizoval závažná procesní pochybení ohledně porušení práva na obhajobu a práva plnohodnotně se zúčastnit hlavního líčení a vyjadřovat se k provedeným důkazům již v průběhu dokazování. Šlo zejména o porušení práva na obhajobu v první fázi řízení před soudem, a to především stran neúčasti u hlavního líčení, které proběhlo u Krajského soudu v Brně ve dnech 27. a 28. června 2007. Jak stěžovatel uvedl, ve dnech nařízeného hlavního líčení se měl konat pohřeb jeho matky, stěžovatel se psychicky zhroutil a v návaznosti na to zaslal předsedovi senátu omluvu, kterou doložil lékařskou zprávou. Předseda senátu však prý stěžovateli výslovně nařídil, aby mu faxem zaslal souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a současně mu sdělil, že pokud tak neučiní, neprodleně rozhodne o jeho vzetí do vazby. Stěžovatel prý pod tlakem těchto okolností požadovaný souhlas zaslal.

V dovolání stěžovatel poté uvedl, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť v řízení předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, uvedený v písmenech d) až g) ust. § 265b odst. 1 tr. řádu, čímž byl založen dovolací důvod, definovaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu dle předchozího odstavce, je třeba zkoumat, zda je ústavní stížnost po formální stránce vůbec věcného projednání schopná.

Námitky stěžovatele ohledně jeho neúčasti u hlavního líčení ve dnech 27. a 28. 6. 2007 byly již předmětem předchozího dovolání stěžovatele, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 6 Tdo 186/2010 tak, že se dovolání stěžovatele odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Na základě dovolání státního zástupce však byla věc zrušena a přikázána soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud velmi podrobně na str. 5 - 7 usnesení ze dne 27. 6. 2012 zopakoval část z předchozího rozhodnutí, týkající se námitky neúčasti u hlavního líčení, přičemž uvedl rovněž fakta, vyplývající z trestního spisu. Z obsahu tohoto usnesení je zřejmé, že námitky ohledně nepřítomnosti u hlavního líčení podával stěžovatel opakovaně, i když již o nich bylo dříve rozhodnuto tak, že jsou zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu konstatuje, že dovolací soud dospěl k závěru, který není důvodu ze strany Ústavního soudu zpochybnit, a to, že s ohledem na obsah námitek, které již byly předmětem předchozího řízení před Nejvyšším soudem, je nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.

S ohledem na tuto skutečnost je potom zjevné, že ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. 1 To 60/2008 jakož i jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008 sp. zn. 1 T 10/2006, je podána opožděně, neboť lhůta pro její podání je 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. V daném případě však za takový poslední prostředek nelze považovat dovolání stěžovatele, které bylo shledáno dovolacím soudem jako nepřípustné, nýbrž rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010 (doručen dne 17. 1. 2011).

Na základě shora uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k rozsudku vrchního soudu a krajského soudu dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3760/12-1)