# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3700/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3700/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.3700.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 3. 2015
- Datum zveřejnění: 13. 4. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: trestný čin, dokazování, svědek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 100 odst.2, § 91

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2013, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 6. 2013, č. j. 3 T 44/2013-202 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byla, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2013, č. j. 2 To 193/2013-223 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, shledána vinnou pomocí k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c), § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

Stěžovatelka uvádí, že její odsouzení je založeno na její výpovědi učiněné při provedení domovní prohlídky podle § 84 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dle stěžovatelky však tato výpověď není procesně použitelná, neboť před ní nebyla jakkoliv poučena o možnosti ve věci nevypovídat ani o dalších právech souvisejících s prováděním výslechu. Použitelnost výpovědi je navíc sporná i proto, že podle § 158 odst. 6 trestního řádu ani poměrně formalizovaný úkon, jakým je podání vysvětlení, jehož nutnou součástí je i obsáhlé poučení vyslýchaného, nelze bez dalšího jako důkaz před soudem použít a je tedy s podivem, že by jako procesně relevantní mohl být uznán výslech podle § 84 trestního řádu, jehož smyslem je navíc pouze poskytnutí možnosti k odvrácení zásahu v podobě domovní prohlídky.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 4 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud, krajský soud, Okresní státní zastupitelství v Šumperku, ani Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 44/2013 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Po seznámení se se spisovým materiálem je Ústavní soud nucen konstatovat, že krajský soud se sice ve svém rozsudku vskutku jednou větou zmiňuje o tom, že při domovní prohlídce i sama obviněná uvedla, že pan P. Ž. u ní v pokoji vyráběl pervitin, nicméně hlavním ani rozhodujícím důkazem ve věci nebyla tato skutečnost, nýbrž samotný výsledek této prohlídky, kdy v pokoji užívaném stěžovatelkou, i v pokoji užívaném P. Ž. byly nalezeny laboratorní nástroje, chemikálie a další předměty na výrobu pervitinu. Zkoumání zajištěných stop potvrdilo stopy psychotropních látek. Proti stěžovatelce svědčí i výpověď svědka Davida Tomana. Pokud jde o P. Ž., ten již byl dříve v jiném trestním řízení okresním soudem shledán vinným výrobou pervitinu v bytě užívaném stěžovatelkou a též jeho prodejem a poskytováním stěžovatelce, přičemž příslušný rozsudek nabyl právní moci, když se vzdal práva odvolání. Sama stěžovatelka se v hlavním líčení přiznala k užívání pervitinu. Vědomost o tom, že jej P. Ž. v bytě vyráběl, sice popřela, nicméně pokud jejímu tvrzení, že pouze cítila nějaká ředidla, barvy a laky, a výroby pervitinu ve svém bytě si nepovšimla, soudy neuvěřily, těžko lze jejich závěry označit za nepřesvědčivé.

Situace v daném řízení se jeví být takovou, že bez ohledu na to, co stěžovatelka při domovní prohlídce uvedla, byl v řízení zjištěn a proveden dostatek důkazů pro vyslovení vinny. Za této situace se Ústavní soud blíže nezabýval otázkou procesní použitelnosti její výpovědi při domovní prohlídce, kdy případné pochybení v tomto směru by nemohlo mít vliv na výsledek řízení a představovat pochybení ústavněprávní intenzity.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3700/13-1)