# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3655/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3655/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.3655.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 1. 2014 - Datum zveřejnění: 29. 1. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: bezdůvodné obohacení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti žalované obchodní společnosti Brněnské komunikace, a.s. o zaplacení 1 920,-Kč v rozsahu částky 1 700,-Kč a ve zbytku žalované částky byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel odůvodňuje návrh na zrušení napadeného rozhodnutí údajným porušením čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") i Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. I když si je stěžovatel vědom závěrů vyplývajících z rozhodování Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech, je přesvědčen, že v projednávané věci došlo ze strany Městského soudu v Brně k natolik extrémnímu porušení principů spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah Ústavního soudu, i když předmětem sporu byla částka pouhých 220,-Kč, jíž se stěžovatel po úpravě petitu žalobou po žalované obchodní společnosti Brněnské komunikace a.s. domáhal z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Za zásadní zásah do ústavně zaručených práv považuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo zejména tím, že městský soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil; neuvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jak hodnotil provedené důkazy, takže není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a právním názorem z nich vyvozeným. Stěžovatel poukazuje na nezbytnost důsledně dodržovat všechny principy spravedlivého procesu v řízeních o tzv. bagatelních věcech, a to s ohledem na nemožnost napadnout rozhodnutí soudu řádným opravným prostředkem. Odůvodnění předmětného rozhodnutí však principům spravedlivého procesu nevyhovuje, neboť je podle mínění stěžovatele velmi kusé, nevystihuje podstatu předmětu sporu a především z něj nevyplývá logické vysvětlení právního závěru soudu, že žalovaná obchodní společnost Brněnské komunikace a.s. se přijetím částky 1 920,-Kč od právního předchůdce stěžovatelky bezdůvodně neobohatila. Stěžovatel dále namítá, že částka 1 920,-Kč účtovaná žalovanou obchodní společností za odstranění vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci a jeho zaparkování na odstavném parkovišti neodpovídá jejím skutečným nákladům, které byla žalovaná nucena v této souvislosti vynaložit a z pohledu uplatněné argumentace považuje zamítavý výrok městského soudu proto rovněž za porušení práva ve smyslu čl. 11 Listiny, za současného porušení Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Vzhledem k četnosti případů odtažení vozidla bránícího v provozu na pozemní komunikaci, přesahuje údajně předmětná ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatele a Ústavní soud by ji měl z tohoto důvodu meritorně projednat. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem řízení v rozsahu částky 1 700,-Kč zastavil po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelem (dříve v procesním postavení žalobce) a ohledně zaplacení částky 220,-Kč žalobu zamítl. III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel podle petitu návrhu napadá rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013 č. j. 229 EC 105/2011-106 v celém jeho rozsahu, i když je zřejmé, že výrok pod bodem I., jímž městský soud zastavil řízení v rozsahu částky 1 700,-Kč, nemohl v žádném ohledu porušit základní práva stěžovatele, neboť ohledně výše uvedené částky vzal stěžovatel svoji žalobu zpět. Městskému soudu v Brně tedy za této procesní situace nezbylo, než v rozsahu této částky řízení zastavit. Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné nejprve upozornit na svoji ustálenou judikaturu ve vztahu k povaze projednávané věci, v níž Ústavní soud zastává názor, že vylučuje-li občanský soudní řád u tzv. bagatelních věcí (srovnej ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen "o.s.ř."), přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a tento názor není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nelogické připustit, aby přezkum takových rozhodnutí byl automaticky posunut do roviny ústavního soudnictví. Úspěšnost ústavní stížnosti podané v případech tzv. bagatelních věcí je v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, která způsobila zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti již dříve uvedl, že tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, ale jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz blíže usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je při přezkumu ústavní stížnosti povinen zvažovat i faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci jak do práv stěžovatele, tak i dalších účastníků, resp. vedlejších účastníků pravomocně skončeného řízení. Jestliže pozitivem (v dané věci pro stěžovatele) z případného zásahu Ústavního soudu může být (v konečném důsledku) přiznání relativně nepatrné finanční částky, je takové pozitivum mizivé v porovnání s jeho negativy, spočívajícími v neúměrném zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které je povinen nést stát či jiný subjekt. V projednávané věci se stěžovatel žalobou domáhal (po částečném zpětvzetí návrhu) zaplacení částky 220,- Kč. Ve smyslu výše uvedených kritérií jde o částku bagatelní. K tomu, aby Ústavní soud posoudil svůj vstup do řízení o bagatelní částku jako nezbytný, muselo by se ze strany rozhodujícího městského soudu jednat o zcela mimořádně intenzivní zásah do práv stěžovatele. Tak tomu ale v projednávané věci není. Ústavní soud takové zásadní pochybení ostatně neshledal, oproti názoru stěžovatele, ani ve vztahu k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. I kdyby se Ústavní soud s takovým hodnocením neztotožnil, nemůže Ústavní soud takové hodnocení měnit, pokud by tyto důkazy sám neprovedl. K takovému postupu však v projednávané věci neshledal žádný důvod. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení důkazů městský soud řídil a proč se přiklonil ke zvolenému právnímu řešení projednávané věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice stručné, ale odpovídá svým obsahem ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Jen pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že Městský soud v Brně připustil proti svému rozsudku, dle písemného poučení, možnost napadnout ho odvoláním. Využití možnosti napadnout předmětný rozsudek však brání ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3655/13-1)