# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3622/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3622/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.3622.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 1. 2014 - Datum zveřejnění: 29. 1. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: pohledávka/postoupení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 526, § 524; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 202 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 1 012,-Kč s příslušenstvím pro údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). I když si je stěžovatelka vědoma závěrů vyplývajících z rozhodování Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech, je přesvědčena, že v projednávané věci došlo ze strany Okresního soudu v Ostravě k natolik svévolné aplikaci "jednoduchého práva", že je i v takovém případě, kdy žalovaná částka nepochybně svojí výší spadá do kategorie věcí bagatelní povahy, nutný zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry okresního soudu o nedostatku své aktivní legitimace v předmětné věci z důvodu neprokázání platného postoupení žalované pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 odst. 1, odst. 2, § 526 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tvrdí, že rozhodnutí okresního soudu je minimálně v tomto rozsahu nepředvídatelné, je v rozporu i s řadou rozhodnutí téhož soudu ve skutkově totožných věcech a je i případem nesprávné interpretace výše označených ustanovení občanského zákoníku. Neústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatelka rovněž v jeho údajně nedostatečném odůvodnění, v němž absentují jak úvahy soudu, které ho vedly k závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, tak i jeho stručná reakce k odkazu stěžovatelky na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1980/08. II. Jak je zřejmé z připojených listin, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 1 012,- Kč s příslušenstvím a uvedl, že žalobkyně se domáhala zaplacení této částky z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava, a. s. na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, kterou nabyla postoupením. Okresní soud souhlasil s procesní obranou opatrovníka žalované, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, neboť z materiálů žalobkyně nebylo zjištěno, že by žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky z Dopravního podniku Ostrava, a.s. na stěžovatelku a soud proto dospěl k závěru, že k platnému postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 odst. 1, odst. 2 a § 526 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku nedošlo. III. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka ve svém návrhu oponuje závěru okresního soudu o podmínkách účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky a porušení základních práv shledává v údajně extrémním výkladu aplikované obecné právní normy, který měl mít vliv i na nesprávný a nedostatečně odůvodněný právní názor soudu. Ústavní soud na tomto místě považuje za vhodné nejprve upozornit na svoji ustálenou judikaturu ve vztahu k povaze projednávané věci, v níž Ústavní soud zastává názor, že vylučuje-li občanský soudní řád u tzv. bagatelních věcí (srovnej ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř.") přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a tento názor není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by nelogické připustit, aby přezkum takových rozhodnutí byl automaticky posunut do roviny ústavního soudnictví. Úspěšnost ústavní stížnosti podané v případech tzv. bagatelních věcí je v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, která způsobila zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti již dříve uvedl, že tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, ale jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz blíže usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je při přezkumu ústavní stížnosti povinen zvažovat i faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci jak do práv stěžovatele, tak i dalších účastníků, resp. vedlejších účastníků pravomocně skončeného řízení. Jestliže pozitivem (v dané věci pro stěžovatelku) z případného zásahu Ústavního soudu může být (v konečném důsledku) přiznání relativně nepatrné finanční částky, je takové pozitivum mizivé v porovnání s jeho negativy, spočívajícími v neúměrném zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které je povinen nést stát či jiný subjekt. V projednávané věci se stěžovatelka žalobou domáhala částky 1 012,- Kč s příslušenstvím. Ve smyslu výše uvedených kritérií jde o částku bagatelní. K tomu, aby Ústavní soud posoudil svůj vstup do řízení o bagatelní částku jako nezbytný, muselo by se ze strany rozhodujícího okresního soudu jednat o zcela mimořádně intenzivní zásah do práv stěžovatelky. Tak tomu ale v projednávané věci není. Ústavní soud takové zásadní pochybení ostatně neshledal, oproti názoru stěžovatelky, ani ve vztahu k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Aniž by přistoupil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, Ústavní soud konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení důkazů okresní soud řídil a proč se přiklonil ke zvolenému právnímu řešení projednávané věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je sice stručné, ale odpovídá svým obsahem ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Odkaz stěžovatelky na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 1980/08 je ve vtahu k projednávané věci nepřípadný, neboť důvodem vyhovění ústavní stížnosti bylo Ústavním soudem zjištěné porušení procesních práv stěžovatelky. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3622/13-1)