# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3595/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3595/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.3595.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 12. 2011
- Datum zveřejnění: 10. 1. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 26, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky. Napadeným rozhodnutím bylo nalézacím soudem v řízení o žalobě stěžovatelky jako právní nástupkyně Dopravního podniku města Ústí nad Labem o zaplacení částky 1.015,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku stěžovatelce zaplatit. Dále bylo žalovanému uloženo nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 300,- Kč. Nyní napadené rozhodnutí je totožně odůvodněno a stěžovatelka jej napadá ze stejných důvodů, jaké uvádí v ústavní stížnosti, o níž bylo vedeno řízení pod sp. zn. IV. ÚS 3259/11, sp. zn. I. ÚS 3260/11, sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a desítky dalších.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 300,- Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10.000,- Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když s totožnou argumentací stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně vypořádal (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3259/11, sp. zn. I. ÚS 3260/11, sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a desítky dalších).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatelky.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3595/11-1)