# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3594/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3594/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:2.US.3594.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 11. 2017
- Datum zveřejnění: 28. 12. 2017
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
- Klíčová slova: poplatek/osvobození, poplatek/soudní, advokát/ustanovený
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.2; 99/1963 Sb., § 138

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").

2. Okresní soud ve Zlíně ("okresní soud") shora označeným usnesením žalobcům (stěžovatel a I. Štrochová) nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil jim právního zástupce. Toto usnesení k odvolání žalobců potvrdil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.

3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, přičemž se jejich majetkové, osobní a sociální poměry od té doby nezměnily. Obecné soudy prý dospěly ke zjištěním, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a nezabývaly se ani případným částečným osvobozením. Stěžovatel si je vědom toho, že by se jeho finanční situace zlepšila, našel-li by si stálé zaměstnání, nicméně jeho zdravotní stav to neumožňuje.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatele neshledal.

5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.

7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.

8. K věci samé je totiž nutno v prvé řadě uvést, že obecné soudy (zvláště soud nalézací) v napadených usneseních podrobně a přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů požadovanému osvobození nevyhověly. K námitce stěžovatele, že v předchozí věci byli žalobci od soudních poplatků osvobozeni a byl jim ustanoven advokát, okresní soud zcela případně konstatoval, že osvobození od soudních poplatků učiněné v minulosti automaticky neznamená, že by se jednalo o věc rozhodnutou, jelikož v čase se mění konkrétní okolnosti (ekonomický vývoj, věkový posun účastníků, navýšení důchodu žalobkyně, informace o dalších dluzích žalobců atp.). Okresní soud navíc poukázal na skutečnost, že v této věci nebylo možno vycházet ani z blíže specifikovaných rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu ve Zlíně, pobočka ve Zlíně, neboť v daném případě bylo zjištěno zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

9. Důvod, pro který obecné soudy předmětné žádosti žalobců nevyhověly, spočíval v nevěrohodnosti jejich tvrzení, resp. v neposkytnutí potřebné součinnosti směřující k věrohodnému zjištění jejich skutečných sociálních, rodinných, výdělkových a majetkových poměrů. Oba žalobci totiž uvedli, že žijí sami, žalobkyně má příjem jen z důchodových dávek a stěžovatel nemá příjmy žádné. Přitom se však jedná o matku a syna, kteří bydlí na stejné adrese a je proto nevěrohodné, že by nevedli společnou domácnost. V případě stěžovatele pak není vůbec zřejmé, z čeho žije, když uvádí pouze to, že nemá žádný příjem a pouze dluhy. Přitom je v produktivním věku a nemá žádné zdravotní omezení, takže má možnost opatřit si disponibilní finanční prostředky. Okolnost, že údajně trpí častým onemocněním průdušek, přitom zjevně nepředstavuje omezení, které by jej limitovalo v přístupu k zaměstnání či podnikání.

10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně a logicky odůvodněna a proto neshledal - i s ohledem na zmíněný restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí týkajících se nákladů řízení - žádný rozumný důvod, pro který by je měl z ústavněprávního hlediska zpochybňovat. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3594/17-1)