# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3520/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3520/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3520.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 9. 2012
- Datum zveřejnění: 17. 10. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestný čin/vražda, svědek/výpověď, hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného, důkaz/nezákonný, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 219; 141/1961 Sb., § 211 odst.2 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud proto napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zjistil, že v dané věci byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 51 T 11/2009, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 1 skutkové věty), trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 skutkové věty) a trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod 3 skutkové věty). Za uvedené trestné činy mu byl podle § 219 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 1, 2 tr. zák. spolu s trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. 23 T 114/2009, uložen výjimečný souhrnný trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Odvolání stěžovatele i státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2010, sp. zn. 8 To 95/2010, zamítnuto jako nedůvodné.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1003/2011, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Stěžovatel se domnívá, že soudy postavily zjištění jeho viny na nezákonném důkazu, kterým je podle něj výslech R. P. Svou výpověď totiž učinil v postavení obviněného dne 5. 9. 2008 v nemocnici v Ch., tedy v době, kdy trestní stíhání stěžovatele ještě nebylo zahájeno. Tomuto výslechu tak nemohl být přítomen stěžovatelův obhájce, a stěžovateli tak nebyla dána možnost položit mu otázky a konfrontovat jej se svou verzí skutkového děje. Tuto možnost stěžovatel nedostal ani následně, neboť R. P. zemřel. Vzhledem k tomu, že výslech obviněného P. byl podle názoru stěžovatele proveden contra legem, neměly k němu obecné soudy přihlížet. Před soudem prvého stupně byl však při hlavním líčení tento výslech přečten a z tohoto důkazu soud následně čerpal zásadní zjištění. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že obecné soudy měly ze skutkových úvah závěry plynoucí z výpovědi obviněného P. vyloučit. Pokud tak neučinily, jsou jejich právní závěry o vině stěžovatele nesprávné. Stěžovatel následně líčí vlastní verzi skutkového děje týkající se jeho role v jednání popsaném pod bodem 3 skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu stran nedůvodnosti obdobných námitek uplatněných v dovolání.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva a po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.

Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje v petitu návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, jimiž by oponoval závěrům Nejvyššího soudu, že v dovolání brojí pouze proti vyvozeným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, přičemž dovolací soud uvedl, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, takže nelze konstatovat, že jsou s nimi v extrémním rozporu. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět pouze námitky skutkového rázu. Dovolací soud shledal, že tyto námitky nesměřují proti hmotněprávní kvalifikaci použité nižšími soudy v napadených rozhodnutích, ale vytýkají obecným soudům nesprávně zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky v dovolání nenaplňují žádný z přípustných důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Pro ústavněprávní přezkum je s ohledem na petit ústavní stížnosti rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou adekvátně odůvodněny, a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci se ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě v zásadě realizuje v řízení dvoustupňovém. S ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který směřuje k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, nelze restriktivní výklad dovolacích důvodů a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum napadeného rozhodnutí dovolacího soudu musí z takto charakterizované povahy dovolání vycházet.

Pro úplnost se k námitce stěžovatele Nejvyšší soud vyjádřil i k důkaznímu řízení, jak jej provedly soudy nižších stupňů, a ke správnosti jimi učiněných skutkových zjištění.

Ústavní soud připomíná, že stěžovatelova polemika se v dovolání i v ústavní stížnosti vztahuje výlučně k jednání popsanému pod bodem 3 skutkové věty. K dalším jednáním, za něž byl odsouzen, se nikterak nevyjadřuje. Z vyžádaného spisového materiálu (č. l. 534-535, 737-741 spisu) je zřejmé, že výslech obviněného R. P. k jednání popsanému pod bodem 3 skutkové věty (k němuž došlo dne 3. 9. 2008), byl proveden dne 5. 9. 2008 v nemocnici za účasti policejní komisařky a soudkyně. Dne 6. 9. 2008 bylo sděleno obvinění stěžovateli a byl mu ustanoven zástupce. Stěžovatelův obhájce tak výslechu obviněného P. přítomen nebyl a položit otázky mu nemohl ani následně, neboť R. P. dne 8. 9. 2008 na následky zranění utrpěných v přestřelce zemřel.

Soud prvého stupně výpověď R. P. u hlavního líčení přečetl vycházeje z ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle něhož se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení trestního řádu a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.

Faktem nicméně zůstává, že obhajoba se výslechu obviněného P. vzhledem k objektivním skutečnostem zúčastnit nemohla a s ohledem na zásadu kontradiktornosti a tzv. "minimální práva obhajoby" je potřeba se zaměřit na posouzení, zda tento důkaz je jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele. Po zhodnocení verze samotného stěžovatele ve světle svědecké výpovědí D. J., s přihlédnutím ke zprávě o výskytu mobilního telefonu stěžovatele v danou dobu v blízkosti místa činu, předchozí trestné činnosti, kterou páchal stěžovatel s obviněným R. P. (jíž se v obdobném postavení aktivně účastnil, aniž to popírá), osobnosti stěžovatele a dalším zjištěním, obecné soudy dospěly k závěru, že vina stěžovatele byla i v bodě 3 skutkové věty prokázána logickým, uzavřeným řetězcem důkazů a že výpověď zemřelého P. byla spíše důkazem podpůrným, nikterak klíčovým. Za těchto okolností lze uzavřít, že postupem obecných soudů, včetně napadeného soudu Nejvyššího, k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Nejvyšší soud tedy postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními trestního řádu, a proto na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3520/11-1)