# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3510/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3510/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:2.US.3510.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 1. 2023
- Datum zveřejnění: 7. 2. 2023
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
- Klíčová slova: žaloba/na určení, vlastnictví, vlastnické právo, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Liberci zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území S. a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil; změnil je jen ve výroku o nákladech řízení co do správnosti jejich výše a rozhodl též o nákladech řízení odvolacího. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že skutkové, a tím i právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Soudy dle jejího názoru zejména náležitě nezhodnotily okolnost, že žalovaná zneužila své postavení jednatelky obchodní společnosti, čímž si podvodem přisvojila stěžovatelčin majetek, když se v kupní smlouvě označila za kupující, přestože kupní cenu nemovitostí uhradila stěžovatelka coby obchodní společnost. Stěžovatelka rovněž vyjádřila nesouhlas se způsobem, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka vede svoji argumentaci v obecné poloze, nadto založené takřka výlučně na prostém nesouhlasu s hodnocením důkazů ze strany soudů, aniž by tyto své výhrady zasadila do relevantního ústavněprávního rámce. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek.

Stěžovatelka nemohla být se svojí žalobou na určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem úspěšná již proto, že netvrdila, že by s někým byla uzavřela kupní či jinou smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, ani netvrdila jinou pro přechod vlastnictví významnou právní skutečnost. Domáhala-li se zpochybnění platnosti kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2009, na základě níž bylo vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované jako nového vlastníka, pak krajský soud přiléhavě odvětil, že zkoumání platnosti dané smlouvy je pro výsledek soudní pře bezcenné. I kdyby totiž byl zmíněný nabývací titul shledán neplatným pro rozpor se zákonem (resp. dobrými mravy, jak stěžovatelka namítala), znamenalo by to toliko, že vlastníkem nemovitostí by nadále byl prodávající (tj. obchodní korporace Nové bydlení Pavlovice, družstvo), nikoli však stěžovatelka (srov. str. 4 in fine rozsudku odvolacího soudu). Jinak řečeno, stěžovatelka nemohla z podstaty věci dosáhnout skrze argumentaci o neplatnosti kupní smlouvy jakési pouhé záměny žalované za svoji osobu (právní osobnost), a tím se nechat "dosadit" do katastru nemovitostí jako vlastník daných nemovitostí. Taková neplatnost by nutně postihla smlouvu jako celek, takže její zjištění by zamítavý výrok naopak jen podpořilo. Nejvyšší soud nepochybil, přisvědčil-li této úvaze krajského soudu za současného poukazu na skutečnost, že stěžovatelka mu předestřela k řešení otázku (ne)dostatku naléhavého právního zájmu, na níž ovšem rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo (šlo zásadně o absenci nabývacího titulu).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3510/22-1)