# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 35/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 35/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:2.US.35.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 11. 2017
- Datum zveřejnění: 18. 12. 2017
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, řízení/zastavení, exekuce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 237, § 268 odst.1 písm.h, § 243c odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 3. června 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007-236, zastavil exekuci nařízenou na základě návrhu oprávněného (stěžovatele) na majetek povinného (výrok I.); dále uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudními exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč (výrok II.) a povinnému uhradit náklady řízení ve výši 295 603 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jelikož dospěl k závěru, že vymáhaný nárok je promlčen podle § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

3. K odvolání oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2015, č. j. 21 Co 545/2014-288, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, změnil jej toliko ohledně výše nákladů povinného v řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o promlčení nároku stěžovatele, přičemž současně zkoumal, zda námitka promlčení uplatněná povinným nebyla v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti odvolací soud poukázal na závěry vyplývající z dalších rozhodnutí soudů vydaných v řízeních, v nichž se řešila rovněž námitka promlčení ohledně téhož základu nároku, jakož i její případná rozpornost s dobrými mravy, a to mj. i ve vztahu k oprávněnému.

4. Následné dovolání oprávněného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Cdo 2540/2016-352, odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, když rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která by byla s rozhodnutím odvolacího soudu kolizní, nikterak neidentifikoval. K tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že pokud dovolatel odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, tato za ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. považovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013 sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně a odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že se nevypořádaly s jeho argumentem, že námitka promlčení vznesená povinným je v hrubém rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález ze dne 15. ledna 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45) či nález ze dne 31. května 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 6/7 SbNU 45)] i Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 20 Cdo 595/2010). K tomu podotýká, že soudy se s touto námitkou vypořádaly velmi formálně a nezohlednily konkrétní skutková zjištění a individuální rozměr věci. Soudu prvního stupně dále vytýká, že nepřihlédl k omluvě stěžovatele z jednání nařízeného na 3. června 2014 a jednání neodročil, nýbrž při něm tendenčně provedl důkazy předložené povinným. Dále rozebírá okolnosti vymáhání dlužné částky a popisuje, v čem je jednání povinného rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti zdůrazňuje zejména postup povinného vedoucí k faktickému zmaření exekuce. Stěžovatel dále brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Namítá, že soudy měly postupovat podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů povinnému nepřiznat, a to s ohledem na jeho chování. Vůči odvolacímu soudu dále namítá, že se nedostatečně a v rozporu s obsahem soudního spisu vypořádal s poukazem stěžovatele na opožděně [po uplynutí lhůty podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů)] podaný návrh povinného na zastavení exekuce.

III.

6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

7. Stěžovatel brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jeho dovolání odmítl pro existenci vad z důvodu neuvedení kritérií přípustnosti, však žádnou, natož ústavně relevantní argumentaci nevznáší. Proto se Ústavní soud pouze omezí na konstatování, že ve své judikatuře [srov. z poslední doby např. nález ze dne 15. března 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/)] opakovaně uvádí, že jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dále že k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Pokud dovolatelé svých povinností nedostojí, je odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Podrobnější návod, jak při formulování, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, postupovat, obsahuje i bohatá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. května 2016 sp. zn. 30 Cdo 5248/2015 či usnesení ze dne 9. února 2016 sp. zn. 23 Cdo 3562/2015).

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také konstatoval, že při posuzování obsahových náležitostí dovolání nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně. Za splnění předmětné obsahové náležitosti na druhou stranu pochopitelně nelze považovat jakýkoli odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví. Úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné.

9. Ústavní soud připouští, že přípustnost dovolání může za určitých okolností vyplynout i z rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16, nález ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16 nebo nález ze dne 21. prosince 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16). V tomto směru tvrzení Nejvyššího soudu, že rozhodnutí Ústavního soudu není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, sice odpovídá znění § 237 o. s. ř., avšak měl-li by od toho Nejvyšší soud odvíjet nepřípustnost dovolání bez dalšího, není tento názor zcela přesný. Nicméně v nyní projednávané věci Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu pochybení neshledal. Rozhodnutí Ústavního soudu, resp. i Nejvyššího soudu, na něž poukazoval stěžovatel v dovolání, totiž pouze v obecné rovině uvádějí, že i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí může být námitka promlčení výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 595/2010), přičemž by soudy při svém rozhodování měly vzít do úvahy případný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a zohlednit individuální rozměr každé věci (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09). V dané věci jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud tomuto příkazu dostály, když se okolnostmi, za nichž povinný uplatnil námitku promlčení a tedy otázkou, zda lze v jejím vznesení ze strany povinného spatřovat rozpor s dobrými mravy či nikoliv, zabývaly, pročež nelze v takovém případě v dovolacím řízení tuto námitku relevantně použít, když nadto stěžovatel ani nikterak nevymezil judikaturu Nejvyššího soudu, která by měla být s jím uváděnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, či s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v rozporu.

10. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ve věci samé odmítl, protože stěžovatel vůbec nespecifikoval, které z kritérií přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má za splněné, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl zčásti, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 20 Cdo 2540/2016-352, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti, pokud směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 21 Co 546/2014-288, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. června 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007-236, ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-35/17-1)