# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3480/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3480/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.3480.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 4. 2020
- Datum zveřejnění: 6. 5. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: správní soudnictví, správní rozhodnutí, dokazování, daň
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 353/2003 Sb., § 42d odst.1 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 15. 4. 2015 č. j. 29591/201-620000-32.1 na základě § 42d odst. 1 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o spotřebních daních") uložil propadnutí 14 038 litrů směsné motorové nafty stěžovatelky, neboť u nich nebylo prokázáno, že se jedná o výrobky zdaněné, ani nebyl prokázán způsob jejich oprávněného nabytí za ceny bez daně. Generální ředitelství cel rozhodnutí správce daně rozhodnutím ze dne 11. 11. 2015 č. j. 29330/2015-900000-304.8 potvrdilo. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. 15 Af 4/2016-53 stěžovatelčinu žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.

3. V záhlaví uvedeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost. K neprovedení navržených důkazů konstatoval, že krajský soud řádně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Daňový subjekt nemůže rozhodnutí vydané v daňovém řízení zpochybňovat v řízení před soudem předkládáním důkazů, které mohl předložit již v daňovém řízení. Navrhované důkazy nadto krajský soud považoval za nadbytečné.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti neprovedení navržených důkazů v řízení před správními soudy, konkrétně výslechem řidiče, který v předmětný den obsluhoval výdejní lávku, vedoucího provozu výdejního místa společnosti TERMINAL OIL, a. s., a jednatele společnosti PSMONT PLUS, s. r. o. Předmětné důkazy mohly dle stěžovatelky prokázat, že motorová nafta byla řádně zdaněna. Neprovedením důkazů rovněž došlo k porušení zásady materiální pravdy.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. Ústavní soud hodnotí ústavní konformitu důkazního řízení [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]; zkoumá, zda nedošlo k tzv. opomenutí důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]; a posuzuje, zda učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

9. Stěžovatelčina argumentace směřuje proti druhé skupině z uvedených pochybení soudů v oblasti dokazování, namítá tzv. opomenutí důkazů. Ze zásad spravedlivého procesu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá, že účastníkovi řízení musí být mimo jiné dána možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud řádně odůvodnily, proč navržené důkazy již nebylo možné, a potažmo ani účelné provádět v řízení před správními soudy. Uvedeným požadavkům vyplývajícím ze zásad spravedlivého procesu tak obecné soudy dostály; zásah do práv stěžovatelky na ústavní rovině proto Ústavní soud neshledal.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3480/19-1)