# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 348/05 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 348/05 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.348.05 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 13. 10. 2005 - Datum zveřejnění: 18. 12. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona - Klíčová slova: daň, správní řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 4 odst.2; 279/1997 Sb., § 21; 337/1992 Sb., § 55b; 357/1992 Sb., § 10 písm.a ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Dne 16. 6. 2005 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, kterým navrhuje zrušení v záhlaví uvedených daňových platebních výměrů Finančního úřadu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně poukázal na článek 11 odst. 5 Listiny, umožňující ukládat daně a poplatky pouze na základě zákona, na článek 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze ukládat povinnosti toliko na základě a v mezích zákona a jen při zachování základních práv a svobod, a na odstavec 3 téhož ustanovení, které nařizuje při ukládání povinností šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Konečně má stěžovatel za porušenu zásadu uvedenou v článku 1 Ústavy, prohlašujícího Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana. V textu stížnosti navrhovatel uvedl, že v roce 1998 prodával bytové domy ze svého majetku. Domy nebyly rozděleny na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a stěžovatel převáděl ideální spoluvlastnické podíly na těchto domech, ve většině případů stávajícím nájemcům bytů. Pro potřeby daňového řízení nechal stěžovatel vypracovat znalecké posudky o ceně nemovitostí, která byla znalci určena kombinací nákladového a výnosového způsobu ocenění, a to z důvodu existence nájemních vztahů k více než 80% podlahových ploch místností v převáděných nemovitostech. Finanční úřad v Ústí nad Labem však vyměřil označenými daňovými platebními výměry daň z ceny nemovitostí vypočtené způsobem nákladovým. Výsledná daňová povinnost stěžovatele proto byla několikráte vyšší, než očekával a než byl, jak se později ukázalo, povinen plnit. Postup finančního úřadu ve stěžovatelových případech vycházel z výkladové praxe ustanovení § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, jaká byla zastávána v době vydání napadených rozhodnutí. Podle tehdy účinného znění uvedeného ustanovení zákona se za základ daně z převodu nemovitostí brala cena zjištěná podle zvláštního předpisu platná v den nabytí nemovitosti. To bylo interpretováno tak, že rozhodující je cena v den nabytí nemovitosti, a tedy její právní stav v okamžiku, kdy ji nabývá nabyvatel. Stěžovatel odkázal v tomto směru i na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 644/01 a sp. zn. II. ÚS 589/01, kde zaujal Ústavní soud právě takový právní názor. Později ale Ústavní soud svůj náhled na tento problém změnil. Stěžovatel ve svém návrhu označil nálezy, sp. zn. III. ÚS 644/01, sp. zn. II. ÚS 487/01 a sp. zn. IV. ÚS 500/01, kde Ústavní soud naopak dovodil, že je-li poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně úplatný převod, bylo úmyslem zákonodárce zdanit převodcem dosažený výnos z prodeje. Ocenění musí být proto vztaženo ke konkrétní nemovitosti ve vlastnictví převodce, který je poplatníkem daně, a musí se vycházet z právního stavu nemovitosti u převodce, nikoliv nabyvatele. Vzhledem k této změně náhledu na způsob oceňování požádal stěžovatel o přezkoumání předmětných daňových rozhodnutí a tvrdil, že při vyměření převodní daně byl nesprávně aplikován zmíněný § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Dne 13. 4. 2005 č. j. 2956/140/03/1, č. j. 2956/140/03, č. j. 1297/140/05/1 a č. j. 1297/140/05 rozhodlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, že přezkoumání předmětných daňových rozhodnutí - platebních výměrů se nepovoluje. Finanční ředitelství nepřisvědčilo argumentům stěžovatele a přiklonilo se k názoru správce daně, tedy že ke dni ocenění nemovitostí nebylo pronajato nejméně 80% jejich podlahových ploch, proto byly nemovitosti správně pro účely vyměření daně oceněny nákladovým způsobem. Podmínky pro povolení přezkoumání daňových rozhodnutí nebyly splněny. Protože soudní přezkum rozhodnutí o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není možný, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem správní žalobou již stěžovatel nenapadal. V dalším textu pak stěžovatel vysvětluje, že proti v záhlaví označeným platebním výměrům správce daně nepodal odvolání a posléze tedy ani správní žalobu, neboť vycházel z výše již zmíněných usnesení Ústavního soudu, podle nichž vyměřil správce daně převodní daň na základě správně stanovené ceny převáděné nemovitosti. Neviděl proto důvod opravný prostředek podávat, neboť nemohl očekávat příznivé rozhodnutí. Zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti byla podle názoru stěžovatele zachována, neboť rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, o jehož nepřípustnosti finanční ředitelství rozhodlo na základě důvodů závisejících na jeho uvážení, a lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy začala běžet až doručením rozhodnutí stěžovateli, tj. dne 15. 4. 2005. Tak jako v jiných případech, i zde musel soudce zpravodaj posoudit podání stěžovatele nejprve z hlediska, zda splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zjistil, že podání má sice veškeré obsahové náležitosti zákonem vyžadované a stěžovatel jej učinil prostřednictvím advokáta k tomu zmocněného, ale nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně práva, což činí jeho stížnost nepřípustnou. S ohledem na tento závěr pak soudce zpravodaj, veden zásadou hospodárnosti, ani nevyzýval účastníka řízení, aby se k návrhu vyjadřoval, neboť to na způsobu vyřízení věci nemohlo nic změnit. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení. V posuzované věci míří stížnost pouze proti platebním výměrům vydaným finančním úřadem, tedy proti rozhodnutím vydaným v prvém stupni. Sám stěžovatel v podání uvedl, že platební výměry nenapadl odvoláním podle § 48 a násl. daňového řádu. Nevyužil proto ani možnosti domáhat se ochrany před finančními orgány státu podáním správní žaloby k soudu. Tato skutečnost vyplývá také z odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2005, č. j. 2956/140/03/1, č. j. 2956/140/03, č. j. 1297/140/05/1 a č. j. 1297/140/05, která stěžovatel k návrhu připojil. Řízení o ústavních stížnostech je ovládáno principem subsidiarity. Připuštění ústavní stížnosti znamená určitý kompromis mezi povinností poskytnout ochranu základním právům účastníků a požadavkem na zachování právní jistoty, neboť připuštění ústavní stížnosti s sebou vždy přináší možnost zásahu do již nastoleného právního stavu. Zákon o Ústavním soudu proto stanoví přísná pravidla přípustnosti návrhu s tím, že sám může meritorně rozhodovat až v okamžiku, kdy ostatní mechanismy nápravy selhaly. Soudce zpravodaj nemohl tyto skutečnosti pominout. Protože stěžovatel všechna opravná stadia vynechal a proti prvostupňovým daňovým rozhodnutím brojí rovnou ústavní stížností, musel jeho návrh posoudit jako nepřípustný. Je přitom lhostejné, že napadené daňové výměry vycházely z výkladu zákona o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, k němuž se v době jejich vydání přiklonil ve svých usneseních také Ústavní soud, přičemž tento výklad sám Ústavní soud svými nálezy shora již citovanými později zcela změnil. Jakkoliv by měla být takováto zásadní změna interpretace právního předpisu, nota bene učiněná Ústavním soudem, jevem v právním státě výjimečným, nelze se takovému jevu vyhnout zcela. Změna právního názoru na určitý výkladový problém není důvodem ke zrušení rozhodnutí v jiných věcech s obdobným předmětem, přijatých na základě právního výkladu již překonaného. To by nepřiměřeně otřáslo principem právní jistoty. Soudce zpravodaj přitom neopomněl posoudit předmětnou stížnost také v tom smyslu, zda nejsou výjimečně dány podmínky pro přijetí návrhu podle odstavce 2 ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu. Odpovídá však, že nikoliv. Ke skutečnosti, jež je předmětem ústavní stížnosti (nabytí právní moci napadených daňových výměrů), došlo totiž před dobou delší jednoho roku. Stížnost pak ani svým rozsahem nepřesahuje podstatně zájmy stěžovatele, neboť v otázce postupu při oceňování nemovitostí pro účely výpočtu daně z převodu nemovitostí v případech, kdy se převádí spoluvlastnické podíly na bytových domech do podílového spoluvlastnictví nájemců bytů v těchto domech, je po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 644/01, nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 487/01, a nálezu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 500/01, již jasno. Návrh není možno připustit k meritornímu projednání dále z důvodu zmeškání stížnostní lhůty. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, popř. i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Přezkoumávání daňových rozhodnutí je upraveno v ustanovení § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Ustanovení je systematicky zařazeno do části páté daňového řádu, která má podle svého nadpisu upravovat mimořádné opravné prostředky. Přezkoumávání daňových rozhodnutí však není skutečným opravným prostředkem. Jde o mimořádný procesní prostředek dozorčího práva, na jehož meritorní projednání nemá žadatel právní nárok. Přezkumné řízení se rozpadá do dvou fází. V prvé se rozhoduje o povolení či nařízení přezkoumání, ve druhé pak, zda přezkoumávané rozhodnutí bude změněno či zrušeno; druhá fáze přichází v úvahu samozřejmě pouze tehdy, pokud byl v té prvé přezkum nařízen či povolen. Nepovolením přezkumu není zasaženo žádné subjektivní hmotné právo žadatele, který je finančním orgánem pouze vyrozuměn o tom, že se jeho věcí dále zabývat nebude, přičemž forma takového vyrozumění není rozhodující. Soudní přezkum v rámci správního soudnictví je proto vyloučen. A z právě z tohoto důvodu, totiž že při posuzování návrhu na přezkoumání daňového rozhodnutí finanční orgán nerozhoduje o žádných subjektivních hmotných právech takového žadatele, nelze dle soudce zpravodaje návrh na přezkoumání rozhodnutí zahrnout mezi "jiné procesní prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení správního řízení", jak je má na mysli citované ustanovení zákona o Ústavním soudu. Jakkoliv tedy soudce zpravodaj souhlasí se stěžovatelem, že správce daně neinterpretoval při stanovení daně z převodu nemovitosti v záhlaví označených daňových výměrech správně, přísná procesní pravidla nastavená zákonem o Ústavním soudu mu nedovolují se stížností naložit jinak, než jak je uvedeno ve výroku. Ze všech shora uvedených důvodů soudce zpravodaj stěžovatelův návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2005 Jiří Nykodým soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-348/05-05)