# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3441/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3441/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.3441.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 1. 2026
- Datum zveřejnění: 10. 2. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: předběžné opatření, dokazování, nájem
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 102 odst.1, § 120

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhá určení neplatnosti výpovědi z nájmu a nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k opakovanému prodloužení nájemní smlouvy. Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, kterým měl vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zpřístupnil stěžovateli blíže specifikovaný pokoj a umožnil mu v něm bydlet za podmínek, které existovaly k 22. 1. 2025, a to až do skončení řízení o věci samé. Okresní soud konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, jelikož nebyla osvědčena existence nároku samotného a nebylo prokázáno, že poměry účastníků vyžadují zatímní úpravu. Okresní soud posoudil smlouvy uzavírané mezi účastníky jako smlouvy o ubytování, nikoliv jako nájemní smlouvu. Po uplynutí doby, na kterou byla uzavřena poslední smlouva, stěžovateli jeho nárok zanikl, ubytování skončilo a na stěžovateli bylo, aby pokoj vyklidil. Současně stěžovatel ničím neprokázal, že nemá kde bydlet a je proto potřeba upravit zatímní poměry účastníků.

2. Krajský soud v Praze ("krajský soud") v řízení o odvolání rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že okresní soud zjištěné a stěžovatelem doložené skutečnosti správně právně posoudil a návrh na nařízení předběžného opatření není důvodný.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry okresního a krajského soudu. Domnívá se, že se oba soudy vyhnuly posouzení ústavněprávní roviny věci a rozhodly způsobem, který je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Stěžovatel popisuje průběh ubytování od roku 2018 a uvádí, že se jednalo o stabilní a faktické bydlení stěžovatele a jeho matky, nikoli o krátkodobé přechodné ubytování. Užití předmětného pokoje bylo pro stěžovatele i jeho matku životně důležité, neboť představovalo jejich jediný domov. Vedlejší účastník dne 22. 1. 2025 stěžovatele bez předchozího upozornění a rozhodnutí soudu o vyklizení z pokoje vystěhoval, znemožnil mu vstup do pokoje, jeho osobní věci odvezl do skladu a následně zlikvidoval (a to včetně zdravotní dokumentace), přestože okresní soud dřívějším předběžným opatřením výslovně zakázal vedlejšímu účastníkovi s věcmi nakládat.

4. Stěžovatel podotýká, že žalobu ve věci samé podal již 24. 10. 2023, soud však neprovedl v podstatě žádný úkon ani nenařídil jednání. Když v průběhu řízení vedlejší účastník stěžovatele vystěhoval, ani policie mu neposkytla žádnou ochranu. Obecné soudy bez provedení dokazování a bez vypořádání se s argumentací stěžovatele nesprávně posoudily právní charakter vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem a legalizovaly jeho nezákonné vystěhování. Nevzaly přitom do úvahy, že stěžovateli vznikla nevratná újma, nepřihlédly k povaze a intenzitě zásahu. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele nerespektují ústavní ochranu domova, protož zásahy do nedotknutelnosti obydlí jsou připuštěny pouze ve vymezených případech a vyklizení bez exekučního titulu není přípustné. Stěžovatel se odvolává na princip ochrany slabší smluvní strany a podotýká, že je osobou se závažným zdravotním omezením, která pečuje o devadesátiletou matku.

5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 10 odst. 1, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny a základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (viz nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01) vyjádřil názor, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však i rozhodnutí o předběžném opatření je za určitých okolností způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz nález ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 52/13), byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. k tomu např. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98), která - aby odůvodnila kasační zásah - by musela být na první pohled zjevná a intenzivní. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.

8. V nyní posuzované věci obecné soudy stěžovateli dostatečně vysvětlily, že nebyly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. V prvé řadě nebyla osvědčena existence nároku samotného, neboť opakovaně uzavírané smlouvy považovaly obecné soudy za smlouvy o ubytování na dobu určitou. Současně stěžovatel neprokázal, že poměry účastníků vyžadují zatímní úpravu, když ani neuvádí, že nemá kde bydlet. Na druhou stranu z odůvodnění okresního soudu vyplývá, že stěžovatel má jiné, a patrně výhodnější možnosti ubytování (bod 20 usnesení). Za takového stavu nemohly obecné soudy stěžovatelově návrhu vyhovět.

9. Jde-li o námitky týkající se zjišťování skutkového stavu a právního posouzení povahy uzavíraných smluv, ani zde nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Již obecné soudy stěžovateli vysvětlily, že rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření nespočívá na výsledcích dokazování, na závěru o skutkovém stavu ani na právním posouzení věci. Nepředstavuje samo o sobě výsledek procesu, v jehož průběhu by soud zvažoval, jaké provede důkazy a které z navrhovaných, jak bude provedené důkazy hodnotit a jaká skutková zjištění z nich učiní (bod 7 usnesení krajského soudu). To vychází z povahy rozhodnutí o předběžném opatření, pro jehož vydání postačí nikoliv prokázání, ale pouze osvědčení rozhodných skutečností. Ačkoliv se to stěžovateli v této fázi řízení nepodařilo, nelze předjímat výsledek samotného sporu a vyloučit jeho úspěch ve věci samé.

10. Pouze pro úplnost Ústavní soud připomíná, že domnívá-li se stěžovatel, že v řízení dochází k neodůvodněným průtahům, má možnost se se stížností obrátit na předsedu okresního soudu (§ 167 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).

11. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah, odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3441/25-1)