# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 342/03 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 342/03 - ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.342.03 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 6. 4. 2004 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek - Klíčová slova: vlastnictví, škoda/náhrada - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to článkem 1, článkem 2 odst. 2 a 3, článkem 11 odst. 1 a 4, článkem 36 odst.1 a 3, a článkem 38 odst. 2. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv pouze podle článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny, a podle článku 38 odst. 2 Listiny, protože se soudy nezabývaly podstatou jejich žaloby. Stěžovatelé uvedli, že zakoupili akcie A. P., a. s., ve jmenovité hodnotě 141 900,- Kč, a poukázali na okolnosti, za nichž byla dne 17. září 1996 zavedena vedlejším účastníkem řízení v A. P., a. s., nucená správa, která měla být preventivním opatřením a vést k obnovení stability a likvidity banky. Vedlejší účastník řízení deklarovaný cíl nezajistil, naopak v průběhu nucené správy její "zdravou část" prodal zahraničnímu investorovi. Poněvadž stávajícím akcionářům zůstala tzv. "špatná část" banky, po podání návrhu na její likvidaci a označeným postupem vedlejšího účastníka řízení došlo ke znehodnocení akcií stěžovatelů až na nulovou hodnotu. Podle názoru stěžovatelů tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto se domáhali náhrady škody. Jejich žalobě soudy nevyhověly s poukazem na dosud neukončenou likvidaci předmětné banky, aniž byl vzat zřetel na znalecký posudek, předložený v průběhu řízení stěžovateli, vypracovaný znalcem z oboru ekonomika, odvětví cen a odhadů, se zvláštní specializací na oceňování cenných papírů, a na další důkazy, navrhované stěžovateli. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 231/98. Z něj vyplývá, že stěžovatelé se spolu s dalšími deseti osobami po vedlejším účastníkovi řízení domáhali zaplacení celkem 207 820,- Kč (tj. jmenovité hodnoty akcií) z titulu náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem. Ke škodě na majetku stěžovatelů mělo dojít snížením hodnoty akcií A. P., a. s., ve vlastnictví stěžovatelů před zavedením nucené správy vedlejším účastníkem a po ukončení této nucené správy. Měli za to, že je v rozporu s dobrými mravy, aby byl princip ochrany vlastnických práv vkladatelů a stability bankovnictví upřednostněn na úkor vlastnických práv akcionářů banky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 13 C 231/98-83, byla žaloba jako předčasná zamítnuta. Proti tomuto rozsudku se žalobci odvolali. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č. j. 13 Co 35/2003-14, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Městský soud v Praze, jako účastník řízení, navrhl odmítnout či zamítnout ústavní stížnost. Dále odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a uvedl, že soud prvého stupně provedl ve věci dokazování v dostatečném rozsahu, jednání soudů obou stupňů bylo veřejné, stěžovatelé byli poučeni o svých procesních právech a byla jim dána možnost vyjádřit se k věci. Česká republika-Česká národní banka, jako vedlejší účastník řízení, navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci a ztotožnila se s odůvodněním, obsaženým v rozsudcích soudů obou stupňů. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud nezjistil zásah do práv, kterých se stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávají. Soud prvého stupně rozhodl ve věci v souladu s procesními předpisy, když se vypořádal jak s žalobou na náhradu škody, uplatněnou mj. i stěžovateli, jako akcionáři A. P., a. s., proti vedlejšímu účastníkovi řízení, tak s důkazními návrhy. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, v souladu s procesními předpisy přezkoumal a opodstatněně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání a vysvětlil, proč závěry soudu prvého stupně, týkající se předčasnosti žaloby s ohledem na probíhající likvidaci banky, jejíž akcie stěžovatelé vlastní, považuje za správné. Ústavní soud nemá ústavně právní výhrady k právnímu názoru soudů obou stupňů, že jistotu ohledně majetkové újmy na straně žalobců přinese až ukončení likvidace A. P., a. s., a nikoliv znalecký posudek, předložený v řízení stěžovateli, který je pouhou prognózou, jakkoliv pravděpodobnou. Co se týká namítaného zásahu do práva stěžovatelů podle článku 11 odst. 1 a 4 Listiny, Ústavní soud jej neshledal z obdobných důvodů, jak jsou uvedeny shora. Ústavní stížností napadaným postupem soudů obou stupňů totiž nedošlo k takovému zásahu do majetkových práv stěžovatelů, který by byl nezvratný a který by jinak než cestou ústavní stížnosti nebylo možné napravit. Za současného stavu věci (tj. do skončení likvidace společnosti, jejíž akcie stěžovatelé vlastní) nelze učinit jednoznačný závěr, k jakému zásahu do majetkových práv stěžovatelů došlo, tedy, zda tento zásah má povahu kvalifikovaného zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou, a proto byla dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-342/03-03)