# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3390/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3390/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.3390.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 2016
- Datum zveřejnění: 4. 10. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: smlouva o dílo, bezdůvodné obohacení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 451; 513/1991 Sb., § 536, § 340

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. V podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 5 Cmo 442/2013-231, změnil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě, jíž se žalobce (CORTEC, s. r. o.) domáhal po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky ve výši 392.970 Kč s příslušenstvím, jakožto slevy z ceny díla z titulu odpovědnosti žalované za vady díla, v plném rozsahu vyhověl. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že v situaci, kdy dílo nebylo řádně předáno, nedošlo ke vzniku odpovědnosti za vady, a proto nemohlo být reklamováno a požadována sleva z ceny díla, odvolací soud naproti tomu postavil své rozhodnutí na závěru, že zaplacení celé ceny díla ze strany žalobce (tedy včetně poslední 1/3 ceny díla ve výši 700.000 Kč, která měla představovat tzv. pozastávku) bylo předčasné, a proto přijetím této částky došlo u žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Žalované však byla uložena povinnost k zaplacení pouze v rozsahu, v jakém ji žalobce požadoval v žalobě, tzn. ve výši 397.970 Kč.

3. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015, č. j. 23 Cdo 3131/2014-262, odmítnuto jako nepřípustné, když závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované byl vyřešen v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. května 2014 sp. zn. 32 Cdo 1730/2013). Nejvyšší soud uvedl, že účastníci si v rámci smluvní autonomie dohodli, kdy a v jakém rozsahu vzniká žalované právo na zaplacení ceny díla, tedy podmínky, za níž vznikne právo na zaplacení zbývající 1/3 ceny díla s tím, že právo na její zaplacení bylo vázáno na dokončení díla bez vad, přičemž obsahově šlo o tzv. pozastávku. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 2006, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007) přitom vyplývá, že ujednání o pozastávce může představovat v konkrétní smlouvě (jako v tomto případě) vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti. Právo na zaplacení ceny díla v rozsahu 33%, to je 700.000 Kč, přitom dosud nenastalo a žalobce tak k jejímu plnění nebyl povinen.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí proti rozsudku odvolacího soudu a zdůrazňuje, že odvolací soud zcela z vlastní iniciativy a v rozporu se skutkovými tvrzeními účastníků a na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k - dle jejího názoru - nesprávnému závěru o předčasnosti poslední splátky díla ve výši 700.000 Kč a tím ke vzniku bezdůvodného obohacení. Vyslovuje přesvědčení, že závěr odvolacího soudu nevyšel z pouhé změny právního hodnocení věci, nýbrž byl přijat na základě zřejmého překročení žalobou uváděných skutkových tvrzení. Stěžovatelka poukazuje na to, že žalobce v průběhu řízení nikdy netvrdil, že došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, nýbrž jeho žaloba byla postavena pouze na tvrzeních a požadavku na slevu z díla. Postup odvolacího soudu považuje z hlediska zásad sporného občanského soudního řízení za nepřípustný, přičemž mu vytýká, že jeho rozhodnutí narušuje rovnost účastníků řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že sám z vlastní iniciativy vyhledal důvody, na jejichž základě mohl žalobě vyhovět, a to bez náležitých skutkových tvrzení ze strany žalobce. Dále namítá, že odvolací soud provedl příliš extenzivní výklad smlouvy o dílo a zcela proti vůli smluvních stran.

III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Podstatou ústavní stížnosti je toliko polemika se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutí odvolacího soudu, když tomuto soudu především vytýká jeho právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění ve vztahu k posouzení právního nároku žalobce na vrácení peněžitého plnění. K tomu je však třeba podotknout, že stěžovatelka ve stížnostním petitu ani nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
7. října 2015, č. j. 23 Cdo 3131/2014-262, a celá ústavní stížnost je tak v podstatě pouze opakováním předchozí ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 1997/14), která byla pro nepřípustnost (z důvodu souběhu s dovoláním) odmítnuta. Argumentace stěžovatelky i zde zůstává v poloze polemiky s právním závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení bezdůvodného obohacení, které vzniklo na její straně v důsledku předčasného uhrazení ceny za dílo žalobcem. K tomuto se vyslovil ovšem i Nejvyšší soud ve svém usnesení, v němž zdůraznil soulad uvedeného závěru s dosavadní judikaturou. K této části stěžovatelčiny argumentace lze tedy v obecné rovině uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Dokonce i pokud by Ústavní soud nesdílel věcnou správnost závěrů obecných soudů, nemuselo by to nutně vést k porušení ústavně zaručených práv.

7. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat ani za překvapivé. Odvolací soud rozhodl při jednání, ve kterém měli účastníci řízení možnost se k věci vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Navíc, jak se podává z protokolu z jednání konaného dne 27. února 2013 (č. l. 227 a násl. spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 189/2006), odvolací soud účastníky výslovně upozornil na možné jiné právní posouzení věci. Skutečnost, že odvolací soud tak následně skutečně postupoval a posoudil věc po právní stránce odlišně, nečiní proto jeho rozhodnutí překvapivým (srov. § 212a o. s. ř.). O takové rozhodnutí by se jednalo, pokud by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které nebyly účastníkům známy, nebo o kterých sice věděli, ale nepovažovali je za rozhodné. V posuzovaném případě soudy obou stupňů vyšly ze shodných skutkových zjištění. Odvolací soud ovšem daná skutková zjištění odlišně právně posoudil. Zcela správný je pak názor odvolacího soudu potvrzený i soudem dovolacím, že právním hodnocením důvodu, pro který žalobce původně požadoval vrácení peněz (sleva z díla), není vázán.

8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3390/15-1)