# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3384/20 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3384/20 - ECLI: ECLI:CZ:US:2021:2.US.3384.20.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 15. 6. 2021 - Datum zveřejnění: 19. 7. 2021 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: pokuta/smluvní, škoda/náhrada, stát, škoda/odpovědnost za škodu - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 82/1998 Sb.; 89/2012 Sb., § 2051, § 2048 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"). 2. Z obsahu přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující. Fakultní nemocnice Olomouc (v původním řízení žalobkyně, nyní vystupující v pozici vedlejší účastnice řízení) žalovala stěžovatelku o zaplacení částky 102 196 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdila, že se stěžovatelkou uzavřela kupní smlouvu, na základě které měla stěžovatelka dodat hnětač do zařízení provozu nemocničního stravování. Ve smlouvě byla sjednána kupní cena 659 329 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně ze sjednané kupní ceny. Předmět kupní smlouvy byl dodán o 31 dní později a žalobkyně proto prodlení vyúčtovala penalizační fakturou, kterou stěžovatelka ve lhůtě splatnosti neuhradila. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem stanovil povinnost stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 102 196 Kč s úrokem a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobkyni náklady řízení. 3. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že fakturovanou smluvní pokutu pokládá za zcela rozpornou s dobrými mravy a z tohoto důvodu ji neuhradila. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10), v níž byl smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně označen za nepřiměřeně vysoký. Závěr Nejvyššího soudu o přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty se s touto argumentací stěžovatelky řádně nevypořádal. Podle názoru stěžovatelky se tak obecné soudy od uvedených nálezů nepřípustně odchýlily. Svůj názor opřely o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, které označilo sazbu úroků z prodlení ve výši 0,5 % (tedy 182,5 % ročně) za přiměřenou. 6. Stěžovatelka dodává, že prodlení s dodáním hnětače žalobkyni výpadek stravovacího provozu ani škodu nezpůsobilo, neboť do doby dodání takovým přístrojem nedisponovala. 7. Stěžovatelka upozornila, že dovolání podala v květnu 2019 a Nejvyšší soud o něm rozhodl až v říjnu 2020. Vzhledem k tomu, že se nejedná o složitý spor a rozhodnutí o dovolání je stručně odůvodněno, považuje takovou délku řízení o dovolání za nepřiměřenou. 8. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 9. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nevyužily moderačního práva u sjednané smluvní pokuty podle § 2051 NOZ. Ovšem těmito otázkami (včetně argumentu stěžovatelky, že prodlením žalobkyni nevznikla škoda) se obecné soudy obsáhle a opakovaně zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, kde stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu neshledaly - a to s ohledem na poměrně specifické okolnosti případu - sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou a současně proč nepřikročily k její moderaci. Odvolací a dovolací soud se zabýval i odkazem stěžovatelky na dva nálezy Ústavního soudu, které podle jejich názoru na věc nelze vztahovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu vyjadřuje svůj nesouhlas s posouzením provedeným obecnými soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do situace, kdy by měl celou věc znovu posoudit, jako by sám byl obecným soudem, resp. další instancí v systému obecné justice, což mu však z výše uvedených důvodů zjevně nepřísluší. 11. Lze proto odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, v němž dospěl k závěru, že posouzení věci odvolacím soudem se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe. Citované nálezy Ústavního soudu se týkaly problematiky úroků z prodlení. Při řešení nyní nastolené otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty je nutné přihlížet ke všem třem funkcím tohoto typu utvrzení závazku, tedy preventivní, uhrazovací i sankční. Nepostačí tedy jen srovnání výše smluvní pokuty, zde sjednané mezi dvěma obchodními partnery, se zákonnou sazbou úroků z prodlení, nýbrž je nutné se zabývat i individuálním posouzením rozhodných kritérií, včetně okolností uzavření kupní smlouvy a sjednané smluvní pokuty. Tomuto požadavku napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně dostálo. 12. Namítá-li stěžovatelka nepřiměřenou délku soudního řízení, z povahy věci nejde o vadu, jež by mohla (bez dalšího) odůvodnit zrušení napadených soudních rozhodnutí. Pro tento případ má (měla) stěžovatelka možnost chránit svá práva postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. 13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3384/20-1)