# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3374/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3374/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3374.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 4. 2012
- Datum zveřejnění: 22. 5. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: soud/odnětí/přikázání věci, soudce/podjatost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1; 141/1961 Sb., § 25, § 30 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2011, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo v trestní věci obviněných J. B., stěžovatele a dalších osob dle § 25 trestního řádu rozhodnuto o odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci.

Nejvyšší soud rozhodoval k návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře poté, co odvolání státní zástupkyně, obviněných a některých poškozených proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 9 T 1/2007, předložené Vrchnímu soudu v Olomouci (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006), Vrchní soud v Olomouci nejprve vrátil bez věcného vyřízení krajskému soudu. Svůj postup odůvodnil tak, že citované usnesení Nejvyššího soudu o delegaci se dotýká pouze konkrétní věci, o níž bylo rozhodováno, a krajský soud následně navrhl odnětí a přikázání věci s tím, že stále existují důvody vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006. Přitom krajský soud uvedl, že tento návrh předkládá z důvodu opatrnosti, ač podle jeho názoru již předchozí citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se vztahovalo na všechny další v této věci podané opravné prostředky.

Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že "v trestní věci J. B. a spol. je věcně a místně příslušný k projednání opravných prostředků proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, Vrchní soud v Praze, přičemž tomuto soudu byla ze závažných důvodů v souladu s § 25 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, věc odňata s ohledem na možnou podjatost soudců tohoto soudu a tento názor zastává Nejvyšší soud i nadále, to znamená i v tomto a každém dalším případě, kdy by ve věci měl rozhodovat Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně, pokud se důvody uvedené v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 nezmění. V současné době je Z. S., na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci bylo poukazováno, stále soudcem Vrchního soudu v Praze, tedy důvody vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích trvají. Nejvyšší soud tedy výrokem tohoto usnesení rozhodl o odnětí a přikázání celé trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pro řízení o opravných prostředcích, a to i o těch, které budou v budoucnu teprve případně podány.".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného usnesení je velice kusé. Nejvyšší soud se dle stěžovatele při rozhodování nevypořádal s tím, proč z rozhodování vyřadil celý Vrchní soud v Praze, pokud by mohl být ve věci podjatý jediný soudce tohoto soudu. Soudce Vrchního soudu v Praze Z. S. není spoluobžalovaný v projednávané trestní věci, je shledáván způsobilým vykonávat funkci soudce, a proto působení jeho osoby na Vrchním soudu v Praze nemůže zakládat možnost využití zákonné výjimky dle § 25 trestního řádu a vybočení z ústavního principu.

Za tohoto stavu je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 téže Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především poukazuje na to, že proti témuž usnesení Nejvyššího soudu podalo ústavní stížnost několik osob, a to kromě stěžovatele i V. V., D. T. a L. K.

Ústavní stížnosti V. V. a D. T. Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 1. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 2742/11 a ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 3146/11 jako zjevně neopodstatněné. V citovaných usneseních Ústavní soud uvedl zejména následující:

"Jakkoliv stěžovatel podrobně poukazuje na řadu judikátů a obecných východisek souvisejících s problematikou odnětí a přikázání věci, Ústavní soud není přesvědčen o tom, že z jejich aplikace na projednávanou věc nezbytně vyplývají takové závěry, jaké činí. Nutno zdůraznit, že je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu, v dané situaci se tedy zabývat vazbami osob obviněných či jinak figurujících v trestním řízení k soudcům předmětného soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 266/03). Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že existence důvodů pro vyloučení jednoho ze soudců soudu sama o sobě nepostačuje k odůvodnění odnětí a přikázání věci zcela jinému soudu. V daném případě však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby soud, na jehož trestním úseku Z. S. působí, v této trestní věci jakkoliv rozhodoval, též na základě daného způsobu a četnosti, s jakou je citovaný soudce zmiňován v důkazech shromážděných v přípravném řízení, a to především v přepisech telefonních odposlechů, v přinejmenším podezřelých souvislostech. Dle Ústavního soudu je navíc v posuzovaném případě potřebné se možné podjatosti soudců zvláště vyvarovat, kdy trestná činnost obviněných měla probíhat na soudní půdě v souvislosti se soudní činností. Zcela bez významu pak není ani fakt, že Vrchní soud v Olomouci, kterému byla věc nyní přikázána, již dříve v dané trestní věci rozhodoval v případě jiného opravného prostředku na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, kdy je bezpochyby vhodné, aby v tomto směru došlo ke sjednocení. Ústavní soud tedy, byť lze připustit, že odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení je poněkud strohé, nezjistil, že by pro předmětné odnětí a přikázání věci absentovaly věcné důvody.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Takovýto stav Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.".

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.

Uvedené konstatovaní platí tím spíše za situace, kdy Ústavní soud rozhodl o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů směřujících proti stejnému rozhodnutí. Ústavní soud se proto ani v nyní projednávané věci neodchyluje od svých předchozích shora uvedených usnesení a pro stručnost, tedy z důvodu hospodárnosti, na ně v nyní projednávané věci pouze odkazuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3374/11-1)