# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3331/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3331/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.3331.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 4. 2010
- Datum zveřejnění: 23. 4. 2010
- Klíčová slova: státní zastupitelství
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 174a odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného sdělení, kterým mělo být porušeno jeho právo "domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánu veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále vyložených.

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, které považuje za protiústavní pro naprostou nepřezkoumatelnost.

Dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Jelikož se stěžovatel v petitu svého podání domáhá zrušení rubrikovaného sdělení, je zřejmé, že jej není možno podřadit pod tzv. jiný zásah [srov. dikci ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelem napadené sdělení by tak v kontextu projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo možno podřadit toliko pod pojmy "pravomocné rozhodnutí" nebo "opatření".

O "pravomocné rozhodnutí" se však v případě napadeného sdělení jednat nemůže, neboť postrádá nejen formální, ale i potřebné materiální znaky rozhodnutí, jelikož nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti stěžovatele (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2007 s. 495); napadené sdělení přitom není možno podřadit ani pod (ve své podstatě "zbytkový") pojem "opatření" (srov. ibid. s. 495-496 a Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, s. 326).

K otázce způsobilosti "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení poškozenému být předmětem efektivní ústavní stížnosti se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně dovodil, že napadená "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnutí" ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 868/06, III. ÚS 921/06, II. ÚS 471/07, I. ÚS 2433/09, II. ÚS 2245/09).

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ve smyslu ustanovení § 174a trestního řádu takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení Nejvyšším státním zastupitelstvím tudíž nepředstavuje "uplatnění státní moci", jež by mohlo být jakkoli reflektovatelno v poměrech jeho "práva" ve smyslu uvedeného článku Listiny. Stěžovateli proto nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který Nejvyšší státní zastupitelství ve vztahu k jeho podnětu zvolilo.

Protože se v případě "sdělení" Nejvyššího státního zastupitelství zjevně nejedná o rozhodnutí ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a vzhledem k tomu, že Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatel domáhá vydání rozhodnutí, ke kterému není Ústavní soud příslušný (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, s. 143) dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3331/09-1)