# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3323/15 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3323/15 - ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.3323.15.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 7. 2016 - Datum zveřejnění: 5. 8. 2016 - Předmět řízení: základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života; základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /svoboda pohybu a pobytu obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy - Klíčová slova: pobyt/cizinců na území České republiky, pobyt/povolení, cizinec, správní soudnictví, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 14 odst.1, čl. 36 odst.2; 326/1999 Sb., § 87l odst.1 písm.d, § 174a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Stručné vymezení věci a námitky stěžovatele 1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kdy v předmětném řízení brojil proti rozhodnutí správního orgánu - Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") ze dne 3. 12. 2012 č. j. OAM-01761-18/ZR-2012, jímž mu bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno s odkazem na § 87l odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), dle kterého ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení "nepobývá na území po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky". 2. Skutečnost, že na území České republiky po dlouhou dobu nepobýval, stěžovatel nezpochybňuje. Přesto však nepovažuje vydané rozhodnutí ministerstva za přiměřené. Upozorňuje, že v uvedeném § 87l zákona o pobytu cizinců je zároveň uvedeno, že ministerstvo má ke zrušení držitelova povolení přistoupit pouze "za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života". K přiměřenosti v tomto směru nabádá obdobně taktéž § 174a uvedeného zákona. Stěžovatel je proto přesvědčen, že mělo být více uváženo, že v České republice žijí jeho děti a jejich rodiny. Nebude je moci navštívit a bude též omezena možnost jeho podnikání. Pokud pak Nejvyšší správní soud argumentuje tím, že mu nic nebrání vrátit se do České republiky, jakmile k tomu získá jiné patřičné oprávnění, stěžovatel upozorňuje, že vyřízení pobytového povolení na zastupitelském úřadu České republiky v Rusku je vázáno na poměrně dlouhé lhůty, přičemž výsledek je nejistý. 3. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. l a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. III. Vlastní posouzení věci 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 7. Nutno zdůraznit, že správní orgány a obecné soudy se přiměřeností zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu ve vztahu k jeho rodinným vazbám zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí zejména poukázaly na značnou dobu, po kterou se na území České republiky nevyskytoval, a na to, že jeho děti pobývající v České republice jsou již dospělé a realizace rodinných vztahů je možná také například v rámci institutu přechodného pobytu na krátkodobé vízum. Vysvětlily též existenci zájmu na zrušení stěžovatelova pobytu, který spočívá zejména v požadavku souladu formálně-právního a materiálního stavu pobytové situace a potřeb cizince. Za situace, kdy se jejich úvahy nejeví být jakkoliv nelogické či dokonce svévolné, není zde dán žádný prostor k zásahu Ústavního soudu, když není jeho úlohou, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení správních orgánů a soudů obecných. 8. Ústavní soud v dané věci neshledal porušení ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. l a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3323/15-1)