# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3289/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3289/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:2.US.3289.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 10. 2018
- Datum zveřejnění: 19. 11. 2018
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
- Klíčová slova: byt, žaloba/zdržovací, soud/odročení jednání, procesní postup, vlastnické právo/ochrana
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2; 89/2012 Sb., § 743, § 747; 99/1963 Sb., § 119

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článků 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do svých práv garantovaných v článku 1, článku 3, článku 7, článku 10, článku 11, článku 15 a článku 16 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Napadenými rozhodnutími bylo obecnými soudy rozhodováno o stěžovatelčině žalobě požadující po žalovaném (jejím manželovi), aby se zdržel zásahů do jejího práva bydlet v jeho bytě v Praze. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta a k odvolání stěžovatelky byl Městským soudem v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s odůvodněním, že obecné soudy neshledaly stěžovatelčino právo na bydlení v tomto bytě.

3. Stěžovatelka je přesvědčena, že postup Obvodního soudu pro Prahu 6, který se týkal předvolávání k jednání, které se konalo dne 6. 11. 2017 ve 12:30 hodin a jeho nařízení a na kterém byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, je vůči ní diskriminační, neboť vedlejší účastník byl zvýhodněn tím, že s ním byl telefonicky projednáván termín jednání, zatímco s právním zástupcem stěžovatelky nic projednáváno nebylo. Soud prvního stupně svým postupem měl zmařit účast žalobkyně a jejího právního zástupce u posledního ústního jednání soudu ve věci dne 6. 11. 2017 ve 12:30 hodin, neboť nevyhověl její žádosti o odročení jednání, které již jedenkrát odročil, neboť žalobkyni nezajistil tlumočníka. Stěžovatelka poukazuje i na to, že odročení z důvodů nezajištění tlumočníka vyvolalo její zbytečné náklady z důvodů její účasti u soudního jednání v České republice. Právní zástupce stěžovatelky nemohl reagovat včas na potřebu doložení důvodů odročení jednání, neboť v době nařízeného jednání musel pečovat o svého ani ne ročního syna, když jeho manželka postupovala lékařské ošetření. Nevyhověním žádosti stěžovatelky o odročení jednání bylo podle stěžovatelky zásadním způsobem porušeno její právo na spravedlivý proces a na účast u ústního jednání. Stěžovatelka měla v předmětném bytě umístěnu rodinnou domácnost a své osobní, rodinné, soukromé, pracovní a jiné věci, svůj soukromý a intimní prostor. Stěžovatelka je přesvědčena, že účastníci řízení svými rozhodnutími a právními závěry, na kterých jsou tato rozhodnutí založena, zasáhli do práva stěžovatelky na zachování její lidské důstojnosti a do jejího práva na soukromí a rodinného života. Dle názoru stěžovatelky účastnci řízení svým rozhodnutím de facto aprobovali a poskytli ochranu jednostrannému a svémocnému jednání manžela stěžovatelky, který bez předchozího upozornění, bez poskytnutí jakékoli lhůty a bez poskytnutí alespoň možnosti předchozího vyzvednutí věcí "kompletně vyklidil" svou zákonnou manželku z bytu, který spolu do té doby sdíleli a kde měla stěžovatelka zcela nepochybně své osobní movité věci a věci zcela intimní povahy. Soudy obou stupňů tak svými rozhodnutími měly zasáhnout do vlastnického práva stěžovatelky. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka je Španělkou a ačkoli se narodila v Kanadě, její celá rodina je silně založena na kulturních tradicích a náboženském vyznání právě této evropské země, jako jedné ze zemí Evropské unie, kde by měly všechny evropské státy ctít obdobné morální, kulturní, náboženské a ideové principy.

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu, případně procesních postupů obecných soudů. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí, proč neshledaly její právo na bydlení v předmětném bytě. Stěžovatelčina tvrzení o ochraně jejího vlastnického práva k věcem, které byly umístěny v příslušném bytě, jsou v její ústavní stížnosti rozporuplné. Ústavní soud z nich nemohl usoudit, zda se věci nacházejí v předmětném bytě či v nějakém skladu - to však pro věc samu není vůbec rozhodné, neboť ochrana vlastnictví k věcem, nacházejícím se v bytě či skladu, nebyla a nemohla být předmětem řízení o tvrzených zásazích vedlejšího účastníka do namítaného práva stěžovatelky na bydlení v bytě žalovaného.

8. Stěžovatelkou namítané procesní vady řízení, a to neodročení jednání ve věci prvostupňovým soudem, nemohlo vést k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky účastnit se jednání a požívat plnou soudní ochranu. Výklad podústavního práva, včetně posouzení skutkového stavu konkrétního případu je pravomocí obecných soudů. Postup prvostupňového soudu při odročování řízení na žádost stěžovatelky a jejího právního zástupce i jeho právní hodnocení jako zákonného je pečlivě rozvedeno v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3289/18-1)