# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 328/20 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 328/20 - ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.328.20.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 2. 2020 - Datum zveřejnění: 11. 3. 2020 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: exekuce, řízení/zastavení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 169 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Příbrami napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelů na zastavení exekuce. Toho se stěžovatelé domáhali, neboť proti exekučnímu titulu - směnečnému platebnímu rozkazu ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze - podali odvolání. Městským soud v Praze odvolací řízení zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku a Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil, stěžovatelé však podali dovolání, o němž v době podání návrhu na zastavení exekuce nebylo rozhodnuto. Podle stěžovatelů by exekuce do rozhodnutí o dovolání neměla být prováděna. Okresní soud shledal, že podané dovolání nic nemění na formální a materiální vykonatelnosti exekučních titulů, které nebyly zrušeny ani se nestaly neúčinnými. Dospěl proto k závěru, že důvod k zastavení exekuce není dán. 2. Krajský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uvedl, že podané dovolání nemá suspenzivní účinek a nebrání provedení exekuce, která se opírá o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. 3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné dle § 237 občanského soudního řádu. Závěr, že podání dovolání v rámci nalézacího řízení nemá suspenzivní účinek, a neodkládá tedy právní moc ani vykonatelnost exekučního titulu, je totiž dle Nejvyššího soudu v souladu s jeho rozhodovací praxí. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na několik svých dřívějších rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatelů 4. Podle stěžovatelů bylo napadenými usneseními porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. Stěžovatelé považují odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelé s odkazy na judikaturu Ústavního soudu dovozují, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a že i Nejvyšší soud má povinnost zdůvodnit rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Odůvodnění nesmí být dle stěžovatelů založeno na pouhém odkazování na ustálenou judikaturu, jako to učinil Nejvyšší soud. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud měl vyložit, "které znaky [jím] citovaných rozhodnutí jsou shodné se souzeným případem, a proč lze tedy předmětné judikáty využít". 6. Rovněž argumentace okresního soudu a krajského soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí dle stěžovatelů porušuje jejich právo na spravedlivý proces. Řízení jako celek podle nich nevedlo ke spravedlivému výsledku. Stěžovatelé uvádějí, že dovolání, které podali v rámci nalézacího řízení, Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 29 Cdo 1305/2019 ze dne 29. 8. 2019. Stěžovatelé uvádějí, že se proti tomuto rozhodnutí bránili ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 3847/19, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Podle nich by až do rozhodnutí Ústavního soudu měla nařízená exekuce "být zastavena, resp. odložena". I když podání ústavní stížnosti obecně nemá suspenzivní účinek, může takové účinky dle stěžovatelů mít v případech, kdy hrozí, že budou zcela zásadním způsobem porušena základní práva stěžovatele. Stěžovatelé namítají, že tak je tomu i v jejich případě, neboť během exekuce může dojít k prodeji jejich movitých a nemovitých věcí, a tedy k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnictví chráněného čl. 11 Listiny. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že s ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 3847/19 budou úspěšní, neboť jim bylo v nalézacím řízení znemožněno hájit svá práva kvůli nezaplacení soudního poplatku, ačkoliv nedostatek finančních prostředků nesmí tvořit překážku přístupu k soudu. III. Hodnocení Ústavního soudu 7. Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Podle stěžovatelů nebylo usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání jako nepřípustného dle § 237 občanského soudního řádu dostatečně odůvodněno. Podle judikatury Ústavního soudu má Nejvyšší soud povinnost své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přitom přezkoumává, "zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání [...] a také zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání nepřípustným" [nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 22; srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423), body 22-23; nález sp. zn. I. ÚS 281/18 ze dne 2. 10. 2018, bod 45; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 9. Nejvyšší soud těmto požadavkům dostál. V odůvodnění svého usnesení zřetelně vyjádřil, že dovolání bylo odmítnuto, neboť závěr krajského soudu, podle něhož nemá dovolání podané v nalézacím řízení suspenzivní účinek a nebrání provedení exekuce, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se neomezil na odkaz na svá dřívější rozhodnutí, jak namítají stěžovatelé, naopak identifikoval to, na jaký závěr v nich obsažený se odvolává. Nebylo povinností Nejvyššího soudu napadené usnesení odůvodňovat podrobněji, například detailněji rozebírat jednotlivé okolnosti případů, o nichž bylo rozhodnuto jím citovanými rozhodnutími, jak to požadují stěžovatelé. Úkolem Nejvyššího soudu bylo vypořádat se s námitkami stěžovatelů v dovolání způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247), bod 21]; to Nejvyšší soud učinil. 10. Stěžovatelé dále brojí proti usnesením okresního soudu a krajského soudu s tím, že odůvodnění jejich rozhodnutí porušuje jejich právo na spravedlivý proces a že řízení nevedlo ke spravedlivému výsledku. Ústavní soud konstatuje, že rovněž okresní a krajský soud se vypořádaly s argumentací stěžovatelů způsobem odpovídajícím míře závažnosti jejich námitek, a odůvodnění jejich rozhodnutí tak nevybočuje z ústavních mezí. Součástí práva na spravedlivý proces pak není garance "správného" rozhodnutí, respektive rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají [srov. shodně např. nález sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 (N 123/65 SbNU 597), bod 17]. 11. Ztotožnit se nelze ani s námitkou stěžovatelů, že v určitých případech by měl být s podáním ústavní stížnosti spojen suspenzivní účinek. Ve výjimečných případech může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; sama ústavní stížnost odkladný účinek dle § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemá a s ohledem na výslovnou úpravu obsaženou v citovaných ustanoveních jej nelze ani dovozovat způsobem, jakým to činí stěžovatelé. Zbývá dodat, že ani odložení vykonatelnosti (došlo-li by k němu i ve vztahu k exekučním titulům) by nebylo důvodem pro zrušení napadených usnesení, která byla vydána v době, kdy exekuční tituly vykonatelné byly. 12. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-328/20-1)