# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 327/05

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 327/05
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.327.05
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 6. 2005
- Datum zveřejnění: 14. 12. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"
- Klíčová slova: byt, nájem, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 37 odst.3; 40/1964 Sb., § 711, § 3; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 7. června 2005, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci byl změněn rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7. října 2004, č. j. 24 C 234/2002-87, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) na přivolení k výpovědi z nájmu bytu specifikovaného ve výroku tohoto rozsudku, kterou žalobkyně vypověděla nájem bytu žalovanému.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterého se měl dopustit odvolací soud svou interpretací dobrých mravů. Odvolací soud dle názoru stěžovatelky porušil rovnost účastníků řízení tím, že primární porušení dobrých mravů (nebydlení, neplacení nájemného) žalovaným v plném rozsahu akceptoval jako chování v souladu s právem, a následné chování stěžovatelky sankcionoval jako chování protiprávní.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), včetně podmínek ustanovení § 75 odst. 1 zákona. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení § 75 odst. 2 zákona výjimky z této zásady).

Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V daném případě Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně. V poučení o opravných prostředcích výslovně uvedl, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku je možné ve lhůtě 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku podat dovolání k Nejvyššímu soud ČR. Ostatně z procesních předpisů jednoznačně vyplývá přípustnost dovolání proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelka tak měla možnost se obrátit na Nejvyšší soud ČR s podáním dovolání, který by se jejím podáním při splnění dalších podmínek musel zabývat meritorně. Protože tak neučinila, nevyčerpala stěžovatelka všechny možnosti, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-327/05-05)