# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3252/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3252/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.3252.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 12. 2010
- Datum zveřejnění: 17. 12. 2010

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel projednávaným návrhem brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, kterými mělo být porušeno jeho základní právo na legitimní očekávání ochrany majetku garantované v ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadenými usneseními obecných soudů byla stěžovateli jakožto ustanovenému advokátovi přiznána odměna ve výši 2.142,- Kč namísto jím vyúčtované odměny ve výši 1.121.132,- Kč, vypočítané dle rozhodných ustanovení advokátního tarifu.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda je návrh stěžovatele podán v zákonné šedesátidenní lhůtě, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.

Stěžovatel podal proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku."

Stěžovatel tedy může odvíjet lhůtu pro podání posuzované ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným usnesením od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu jen a pouze tehdy, bylo-li jeho dovolání odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Stěžovateli proto dobrodiní lhůty stanovené v ustanovení § 72 odst. 4 citovaného zákona nesvědčí, neboť z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že dovolací soud žádný prostor pro uvážení v projednávané věci neměl, neboť stěžovatelovo dovolání bylo objektivně nepřípustné (napadené rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé), což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

Ústavní stížnost směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím proto musel Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako stížnost podanou po zákonem stanovené lhůtě.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3252/10-1)