# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 323/99 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 323/99 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.323.99 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 15. 5. 2001 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace - Klíčová slova: škoda/náhrada - Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 442 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 12 Co 214/99, s tím, že podle jejího přesvědčení soud porušil její právo, zakotvené v čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 97.083,- Kč, která jí vznikla v souvislosti se zraněním, jež utrpěla pádem na zledovatělém chodníku dne 22. 12. 1992. Podle názoru stěžovatelky právním posouzením předmětné věci v napadeném rozsudku došlo i k diskriminaci její osoby, coby podnikatelky. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vyjádření vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 9. 1999, jako účastník řízení, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že podle jeho názoru v dané věci nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že první odpůrce se zprostil zcela odpovědnosti za škodu, která stěžovatelce vznikla úrazem na chodníku a proto neřešil otázku, zda má stěžovatelka nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že v době nemoci byla nucena zajistit chod ordinace jinými pracovníky. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a její diskriminaci, coby podnikatelky. Město Plzeň, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 1999 uvedlo, že ústavní stížnost stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť z postupu ani rozsudku Krajského soudu v Plzni nelze dovodit porušení namítaných základních práv stěžovatelky. Správa veřejného statku města Plzně, jako vedlejší účastník řízení, se sdělením ze dne 24. 11. 1999 vzdala ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní princip činnosti soudní moci. Porušení tohoto ustanovení nebylo shledáno, neboť soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu. Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR. Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. 5. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-323/99-99)