# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3223/15 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3223/15 - ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.3223.15.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 12. 2015 - Datum zveřejnění: 8. 1. 2016 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: náklady řízení, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 142a, § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Dne 2. 11. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II a výroku III v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost uhradit žalobci na nákladech prvostupňového řízení částku 25.716 Kč (výrok II) a na nákladech odvolacího řízení částku 3.388 Kč, když výrokem I krajský soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. V průběhu odvolacího řízení vzal totiž žalobce (domáhající se z titulu svého předkupního práva nahrazení souhlasu stěžovatelky s uzavřením kupní smlouvy) žalobu zpět. Stěžovatelka totiž od kupní smlouvy, kterou nabyla spoluvlastnické podíly k dotčeným nemovitostem (jež byly podle tvrzení žalobce zatíženy jeho předkupním právem), odstoupila a ztratila tak svoji pasivní legitimaci pro řízení; nadto stěžovatelka se zpětvzetím žaloby souhlasila. Stalo se tak přitom za situace, kdy okresní soud žalobě vyhověl a nahradil souhlas stěžovatelky s uzavřením předmětné smlouvy, s čímž stěžovatelka nesouhlasila a podala odvolání. 2. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s uloženou povinností hradit žalobci náklady řízení, v čemž stěžovatelka spatřuje zejména porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka obsáhle argumentuje, proč považovala zahájení řízení o nahrazení projevu vůle žalobcem za účelové a vedené "touhou po dosažení nadbytku", jak doslova v ústavní stížnosti uvádí. 3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení totiž v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 4. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. 5. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětluje, z jakých důvodů krajský soud přistoupil ke stanovení povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení žalobci. Ústavní soud proto neshledal žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásadním zásahu do majetkových práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu. 6. Nad tento rámec pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby všechny své pochybnosti týkající se předkupního práva žalobce, jež teprve nyní vtělila do stížnostní argumentace, uplatnila v odvolacím řízení, a pokusila se tak případně ovlivnit i akcesorické rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Této možnosti se totiž vlastním právním jednáním (odstoupením od smlouvy) vzdala, když se zpětvzetím žaloby souhlasila. Za této situace však odvolací soud postupoval správně ve smyslu věty druhé § 146 odst. 2 o. s. ř., podle níž "[b]yl-li (...) pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení)". 7. Z těchto důvodů proto v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu (jeho výroky II a III) práva ani svobody stěžovatelky porušeny nebyly a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3223/15-1)