# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3197/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3197/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.3197.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 1. 2010
- Datum zveřejnění: 29. 1. 2010
- Klíčová slova: správní žaloba, správní soudnictví, přestupek
- Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 65 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud seznal, že napadená rozhodnutí správních orgánů byla vydána v rámci správního řízení před těmito orgány a bylo jimi rozhodnuto o přestupku stěžovatelky, kterého se měla dopustit na lékařském pracovišti své sestry MUDr. A. K. při řešení rodinné rozepře. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka nesouhlasí z hodnocením skutkových okolností, za kterých mělo k údajnému přestupku dojít, přičemž rozhodnutí správních orgánu označila za chybná a cynická.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Ústavní soud musí v dané věci konstatovat, že rozhodování o přestupcích je rozhodováním v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu v rámci správního soudnictví na základě podání správní žaloby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Není tedy pochyb, že se stěžovatelka mohla domáhat ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy. Této možnosti, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka v době před podáním ústavní stížnosti nevyužila.

Ústavní soud má z výše uvedených důvodů za to, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3197/09-1)