# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 317/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 317/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.317.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 2. 4. 2013
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 24. ledna 2013 a následně osobně dne 25. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků. Z nich mu a vedlejšímu účastníkovi řízení 2) bylo rozsudkem soudu prvního stupně uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1) částku 179.655 Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého z nich, přičemž povinnost stěžovatele plnit je omezena do výše 140.000 Kč. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod čl. 90 Ústavy České republiky.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze tedy podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že podal souběžně s ústavní stížností dovolání, a to z procesní opatrnosti. Dotazem na Okresní soud v Břeclavi bylo zjištěno, že skutečně dne 23. ledna 2013 stěžovatel podal ve věci dovolání, a že dne 18. ledna 2013 podal dovolání i vedlejší účastník řízení 2).

4. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu (nejen) stěžovatele podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice č. 31419/04 ze dne 8. listopadu 2007). Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

5. Z takto vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-317/13-1)