# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3165/23 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3165/23 - ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.3165.23.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 28. 5. 2024 - Datum zveřejnění: 21. 6. 2024 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: smlouva, půjčka, dokazování, důkazní břemeno - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1; 89/2012 Sb., § 2390 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 11. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 11 a čl. čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejší účastnici (žalované) uložení povinnosti zaplatit mu částku 270 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o zápůjčce, kterou měli spolu uzavřít dne 13. 1. 2017. Vedlejší účastnice tvrdila, že žádnou zápůjčku neobdržela, nikdy o ni stěžovatele nežádala a o existenci předmětné smlouvy se dozvěděla až z předžalobní výzvy stěžovatele. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 2. 2022 č. j. 124 C 1/2020-199 zamítl žalobu o zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). K podanému odvolání Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem, že dotčená smlouva o zápůjčce měla být podle soudů sice uzavřena platně, ovšem nebylo prokázáno, že by došlo skutečně k předání peněz vedlejší účastnici. Soudy měly pominout skutečnost, že předání předmětu zápůjčky potvrdila vedlejší účastnice úředně ověřeným podpisem. Stěžovatel byl v řízení před nalézacím soudem poučen, že ohledně zápůjčky unesl své důkazní břemeno, a tudíž neměl důvod navrhovat jakékoliv další důkazy. Následně vydané rozhodnutí považuje za překvapivé. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nepředvídatelná, nepřezkoumatelná a nelogická. III. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry obecných soudů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Namítá-li stěžovatel, že byl poučen o tom, že unesl důkazní břemeno stran zápůjčky, a tudíž netřeba navrhovat další důkazy, nelze přehlédnout, že toto poučení se mu dostalo v určité fázi řízení před nalézacím soudem. Pokud tento následně rozhodl jinak, než očekával stěžovatel, měl stěžovatel dostatečný procesní prostor na to, aby se s nastalou situací argumentačně vypořádal. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaké další důkazy chtěl pro prokázání svých tvrzení navrhnout. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá právo stěžovatele na dvojinstančnost civilního soudního řízení (např. usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19, usnesení ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3860/17, bod 11 a 12). Skutečnost, že dokazování proběhlo zčásti u odvolacího soudu, není porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se s touto námitkou v průběhu řízení přesvědčivě vypořádaly (napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, str. 3 a 4). Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu nemají za to, že v projednávané věci sice došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, nicméně se stěžovateli nepodařilo prokázat, že došlo též k reálnému předání peněz. Otázkou pravdivosti kvitance se zabýval i Nejvyšší soud, který v souvislosti s uvedeným odkázal na svoji související judikaturu. Pokud obsah listiny měl být dotvrzen výpovědí Ing. Móriové, obecné soudy logicky vysvětlily, proč její výpověď nepovažovaly za věrohodnou. Předání peněz tak vyplývalo toliko z listiny, což obecné soudy nepovažovaly za dostatečný důkaz o reálnosti kontraktu. Není přitom věcí Ústavního soudu, aby namísto obecných soudů vykládal podústavní právo a stanovoval podmínky či důkazy osvědčující reálnost kontraktu. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3165/23-1)