# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3154/08 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3154/08 - ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.3154.08.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 6. 2009 - Datum zveřejnění: 20. 7. 2009 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci, a to pro tvrzené porušení svého práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. a byl mu uložen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené na náhradě škody částku 9.000,- Kč. Současně soud stěžovatele podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele i státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud potom dovolání stěžovatele usnesením ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 8 Tdo 109/2009 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr.ř. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům nadřízen. Stěžovatel do své ústavní stížnosti zahrnul primárně výhrady vůči procesu dokazování, jak jej provedly obvodní a městský soud. Ústavní soud považuje za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavněprávní rovinu své ústavní stížnosti stěžovatel přesvědčivě nevymezil, k výtkám obsaženým v jeho ústavní stížnosti, které spadají výhradně do rámce práva podústavního, pouze připojil formální zmínky o porušení svých základních práv, k němuž mělo dojít vydáním napadaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné přesvědčivou argumentaci obecných soudů (především nalézacího soudu) v tomto usnesení citovat, v podrobnostech proto na ni toliko odkazuje. V konkrétnostech lze především odkázat na řádné a přesvědčivé vypořádání se nalézacího soudu s neprovedením návrhu důkazu výslechem svědka M. K. (srov. především s. 6-7 napadeného rozsudku obvodního soudu). Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu ze strany stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily soudy dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Soudy se rovněž uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3154/08-1)