# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3092/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3092/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.3092.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 1. 2010
- Datum zveřejnění: 8. 2. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, exekutor, exekuce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 330/2001 Sb., § 5 odst.1, § 11, § 13

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 1 odst. 1. čl. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 9 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Benešové bylo rozhodnuto, že příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem dne 18. 8. 2009 pod číslem jednacím 037 Ex 902/08-135 se mění tak, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč a oprávněnému na nákladech právní pomocí částku 42.140,- Kč a advokátní paušál 1.200,- Kč. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1038/08 a sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Okresní soud vycházel při svém rozhodování z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze, který vyslovil právní názor, že pohledávka nebyla vymožena, ale uhrazena mimo exekuční řízení. Proto stanovil výši nákladů soudního exekutora na 7.735,- Kč, tj. odměnu ve výši 3.000,- Kč dle § 11 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Stěžovatel je naopak názoru, že jeho odměna měla být stanovena dle § 11 odst. 1 písm. a) ve výši 50% odměny dle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a v souladu s § 27 této vyhlášky, tedy 15% exekutorem vymoženého plnění.

Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž (mj.) polemizuje s aplikaci citovaných nálezů Ústavního soudu na danou věc.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezech sp. zn. II. ÚS 1038/08 a Pl. ÚS 8/06, a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil. V této souvislosti okresní soud reflektoval v citovaných nálezech deklarovaný princip zákonné ochrany povinného a důsledky z tohoto principu dopadající na povinného, oprávněného a na exekutora, jestliže smyslem exekuce není majetková likvidace povinného subjektu. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci neshledal. Lze dodat, že obdobně rozhodl Ústavní soud ve své judikatuře např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/08.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3092/09-1)