# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3077/18 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3077/18 - ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.3077.18.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 2. 2019 - Datum zveřejnění: 5. 3. 2019 - Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění); právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: trestná činnost, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2; 141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5; 40/2009 Sb., § 283 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny rozličné aspekty jeho práva na spravedlivý proces hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku (dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu), pročež stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a k trestu propadnutí věci. Okresní soud uvedl, že stěžovatel páchal trestnou činnost navzdory skutečnosti, že v listopadu 2015 mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou v délce tří let. Stěžovatel a státní zástupkyně podali odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Ten rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že odvolání stěžovatele zamítl a k odvolání státní zástupkyně zrušil výrok prvostupňového soudu o trestu a nově rozhodl, že stěžovateli se ukládá trest odnětí svobody v délce tří let. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že dovolání odmítl. 3. Stěžovatel ve své nestandardně strukturované ústavní stížnosti rozporuje jednotlivé závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud. Bod po bodu (pozn. - tyto body patrně odkazují na jednotlivé odstavce odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se shodným číselným označením) stěžovatel vyjmenovává, z jakého důvodu s těmito závěry nesouhlasí, považuje je za chybné, nepřesné nebo nezákonné. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí došlo k nepřípustnému zúžení jeho práva na přístup k dovolacímu soudu a porušení zásad spravedlivého procesu - především k porušení zásady in dubio pro reo, k deformaci důkazů a k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné námitky stran protiústavnosti napadených rozsudků okresního a krajského soudu. 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 6. Je nezbytné zdůraznit, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 7. Ústavní soud podotýká, že v ústavní stížnosti stěžovatele se ústavněprávní argumentace hledá mimořádně obtížně. Námitky stěžovatele jsou zpravidla skutkového charakteru, téměř výlučně se vztahují k výrazům a tvrzením, které Nejvyšší soud použil v tom kterém odstavci odůvodnění napadeného usnesení, a ve svém souhrnu netvoří koherentní celek. Pouze na začátku ústavní stížnosti je lakonicky uvedeno, že "došlo k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a porušení zásad spravedlivého procesu, když z mého pohledu došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a poté i k deformaci obsahu těchto důkazů při jejich hodnocení," aniž by byly tyto myšlenky dále rozvedeny. 8. Nejprve se Ústavní soud zabýval otázkou, zda došlo k protiústavnímu zúžení stěžovatelova práva na přístup k dovolacímu soudu. Úvodem je nutno předeslat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, čemuž odpovídá i právní úprava přípustnosti dovolání a taxativně vyjmenovaných důvodů dovolání. A proto je-li dovolání podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu (např. stěžovatel se v něm de facto domáhá, aby dovolací soud měnil skutková zjištění nižších soudů), musí být odmítnuto. S ohledem na povahu a obsah stěžovatelem uplatněných námitek - jež se do značné míry shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti - má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Takový postup byl v souladu s platnou a účinnou právní úpravou a nelze jej považovat za protiústavní. Ústavní soud má rovněž za to, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je v tomto ohledu logické, srozumitelné, přehledné, pečlivé a založené na vhodných ustanoveních trestního řádu. 9. Dále Ústavní soud zkoumal, zda mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů neexistuje extrémní rozpor a zda nedošlo k deformaci jejich obsahu, a dospěl k závěru, že nikoli. Stěžovatel neupřesnil, ke kterým důkazům se tato námitka vztahuje a v čem by měl uvedený extrémní rozpor spočívat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se nicméně podává, že vyjádření stěžovatele v průběhu trestního řízení byla obecnými soudy vyhodnocena jako doznání. Kupříkladu krajský soud k tomu uvádí, že stěžovatel "připustil, že na políčcích kolem (tam specifikovaného objektu - pozn.) pěstoval rostliny konopí, tyto následně sklidil, usušil a v této formě konzumoval, popř. vyráběl různé výrobky;" stěžovatel pouze rozporoval množství a velikost pěstovaných rostlin konopí a jejich obsah látky THC. Kormě doznání stěžovatele vycházely obecné soudy z řady dalších důkazů, včetně znaleckých posudků, ohledání místa, zajištěných věcí (rostlin a semen konopí, rostlinného materiálu, prostředků k pěstování a udržování rostlin konopí, prostředků k užívání konopí, výrobků z konopí atd.), svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Dle názoru Ústavního soudu není mezi těmito důkazy a skutkovými zjištěními patrný žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nedospěl ani k závěru, že by v řízení před obecnými soudy mohlo dojít k deformaci obsahu provedených důkazů. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepovažuje ani za svévolná, nelogická nebo nesrozumitelná. 10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3077/18-1)