# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3052/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 3052/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.3052.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 12. 2007
- Datum zveřejnění: 18. 12. 2007
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 239 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou dne 28. 11. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecného soudu specifikovaného v záhlaví tohoto usnesení. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 18 C 218/2004, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele podaná proti obchodní společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., respektive společnosti Český Telecom, a. s.

Stěžovatelova žaloba byla odmítnuta z důvodu, že stěžovatel v soudem určené desetidenní lhůtě žalobu nedoplnil. Jak však stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vzhledem k delší pracovní neschopnosti právní zástupkyně bylo požádáno o prodloužení soudem určené lhůty, přičemž soud na tuto žádost nereagoval a posléze vydal předmětné usnesení. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí tento postup akceptoval a svůj závěr odůvodnil tak, že žádost o prodloužení lhůty nebyla dostatečně konkrétní, neboť v ní nebyl uveden termín, do kdy bude pracovní neschopnost trvat, a pokud by měla být dlouhodobá, byla právní zástupkyně povinna ustanovit za sebe zástupce.

Stěžovatel se domnívá, že takovým postupem bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu. Podle stěžovatele se obecné soudy snažily tímto postupem pouze ukončil dlouhotrvající spor, a to navíc v jeho neprospěch. Stěžovatel se domnívá, že je zavádějící odůvodnění napadeného usnesení o tom, že si právní zástupkyně měla sama stanovit lhůtu, neboť stanovení soudcovské lhůty je zcela věcí soudu. Stěžovatel pak zdůraznil, že na žádost o prodloužení lhůty nebylo soudem vůbec reagováno.

S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost představuje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, jež slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

Princip subsidiarity nalezl své vyjádření v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to v procesním institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti, který nastupuje tehdy, nevyčerpal-li stěžovatel před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

V daném případě má stěžovatel k dispozici mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, které je podle ust. § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné ze zákona. V takovém případě je povinností stěžovatele před podáním ústavní stížnosti takový prostředek uplatnit a v této fázi řízení je proto podaná ústavní stížnost nepřípustná.

Ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dovolání podal, a jak Ústavní soud z napadeného usnesení Městského soudu v Praze zjistil, byl v tomto směru obecným soudem řádně poučen.

Za takové situace nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti však soudce zpravodaj považuje za nutné alespoň ve formě obiter dicta podotknout, že obecné soudy by měly v daném případě velmi bedlivě vážit právo stěžovatele na přístup k soudu. Za situace, kdy bylo požádáno o prodloužení lhůty je zarážející, pokud soud prvního stupně na tuto žádost nikterak nereagoval a ponechal tak stěžovatele v očekávání, že žádosti zřejmě bylo vyhověno, aby posléze vydal odmítavé usnesení; skutečnost, že v žádosti nebyla uvedena lhůta obecnému soudu jistě nebránila v tom, aby sám stanovil novou přiměřenou lhůtu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3052/07-1)